Univerzita není montážní hala

9. 1. 2003 | | Názory, Zprávy ze školy

Počátkem října vznikl na pražské Vysoké škole ekonomické ojedinělý spor o akademickou svobodu. Děkan národohospodářské fakulty Ivo Straka zakázal profesoru Robertu Holmanovi učit jeho hlavní předmět, základní kurz mikroekonomie. Respekt nyní profesora Holmana požádal, aby vyložil svou představu, jak by se měla ekonomie na vysokých školách vyučovat.

Jak učit ekonomii – a nebýt za to odvolán z přednášek

Počátkem října vznikl na pražské Vysoké škole ekonomické ojedinělý spor o akademickou svobodu. Děkan národohospodářské fakulty Ivo Straka zakázal profesoru Robertu Holmanovi učit jeho hlavní předmět, základní kurz mikroekonomie. Jako důvod uvedl, že Holman porušoval předepsané osnovy, tzv. standardy výuky. Pedagog se bránil tím, že standardy jsou špatné a zastaralé. Případ dosud pokračuje (viz rámeček na konci článku). Respekt nyní profesora Holmana požádal, aby vyložil svou představu, jak by se měla ekonomie na vysokých školách vyučovat.

Nutné zlo kvůli zkoušce

Ekonomie na vysokých školách trpí stejnými neduhy, jakými je poznamenáno naše školství již od základního stupně. Výuka “encyklopedického charakteru” je založena na předávání a memorování pouček, definic a vzorců. Známe to přece ze školy. Dějepis byl nudný, ledaže jsme náhodou dostali učitele, který uměl dějiny vyprávět a interpretovat. Ekonomie dosud nemá (na rozdíl třeba od fyziky) dostatečně propracované metody výkladu. Podle toho také vypadá její výuka. Učitelé “předávají poznatky”, místo aby se studenty řešili problémy. Vyžadují “znalosti”, místo aby je vedli k samostatnému uvažování a rozvíjení argumentačních schopností.

Vysokoškolská ekonomie používá poměrně abstraktní modely. Ty jsou však pro studenty užitečné jen tehdy, když si za nimi dokáží představit reálný svět. Když za každou křivkou nebo rovnicí vidí chování lidí. Když se jim ukáže, jak aplikovat ekonomické modely na řešení aktuálních problémů (například jak model tržní rovnováhy ukazuje účinky mléčných subvencí nebo cukerných kvót na blahobyt lidí). Jenže ekonomie na pražské VŠE i na dalších našich školách tyto znaky do velké míry postrádá. Studenti jsou zahlcováni stovkami pojmů, mnohdy již zastaralých (bludný kruh chudoby apod.), aniž by si uměli představit, proč se je vlastně učí. Místo pronikání do podstaty věcí si osvojují “umění” protínat a posouvat křivky. Místo řešení reálných problémů se procvičují příklady spočívající v dosazování čísel do předem naučených vzorečků. Jako by si učitelé neuvědomovali, že většina absolventů se nevydá na vědeckou dráhu, ale do praxe. Z rozhovorů se studenty během minulých let jsem poznal, že takovou ekonomii považují za zbytečný a prakticky neupotřebitelný předmět. Nabízí se nám tristní pohled na ekonomickou teorii odtrženou od reality, kdy student musí získat dojem, že mu k ničemu nebude, že je jen nutným zlem, z něhož musí udělat zkoušku.

Odstraňme balast

Pokusil jsem se tyto zažité výukové postupy změnit. Ve snaze vzbudit u studentů zájem o ekonomii jsem založil svůj výklad na příkladech a případových studiích z českého prostředí s teprve následným zobecněním. Student si nejprve přečte příklad, na kterém je ilustrován problém (kupříkladu rozhodování mezi prací a volným časem), a teprve potom následuje konstrukce modelu a obecné závěry. Položil jsem důraz na pochopení podstatných souvislostí a vynechal jsem mnoho balastu. K čemu je totiž bakalářům znalost všech typů výdajových multiplikátorů nebo úplný výčet elasticit poptávky?

Ekonomie nemá být “intelektuálním cvičením” ani disciplínou pro zasvěcené. Má být otevřená lidem s praktickými zájmy, aby mohli nahlédnout, že je užitečná pro podnikání, pro politiku, pro život. Proto by učitelé měli o ni vzbudit zájem studentů a usnadnit jim její pochopení. Studenti nechtějí poslouchat poučky, ale vytvářet si vlastní názory a naučit se argumentovat. Snažím se o to a s potěšením jsem sledoval, jak mé studenty začíná ekonomie zajímat.

Jenže brzy jsem narazil na protesty garantů předmětů. Prý nevyžaduji látku “v plném rozsahu”, tj. v rozsahu tzv. standardů. Standardy ekonomie jsou ale bohužel koncipovány tak, že představují podrobnou instrukci, co a jakým způsobem učit. Neumožňují postupovat podle vlastní koncepce. Nedovolují vyřazovat zastaralé poznatky a včleňovat nové. Taková stabilita je snad předností u technicko-ekonomických předmětů, jako je účetnictví nebo statistika. Ale ekonomie je společenská věda, která se dynamicky vyvíjí. Výuka podle deset let starých učebnic je už zastaralá. Ve Spojených státech vychází každý rok několik nových učebnic ekonomie. Ale i “učebnicová ekonomie” je konzervativní, učitelé by měli čerpat také z nejnovějších článků ekonomických periodik. Mění se používané modely i důraz na jednotlivá témata. V mikroekonomii například roste význam teorie transakčních nákladů, teorie vlastnických práv nebo ekonomické analýzy politiky. Makroekonomie zas postupně odchází od keynesiánských modelů. Tento vývoj však u nás naráží na tvrdou slupku standardů, které ztělesňují ekonomii, jak se ve světě učila tak před dvaceti lety.

Svoboda, ne standardy

Když jsem namítal, že jsou standardy zastaralé a v mnoha ohledech nevhodné, bylo mi řečeno, že mám navrhnout a prosadit jejich změnu. Jenže já bych nechtěl vytvářet nové šablony. Vždyť jakmile jsou takové standardy prohlášeny za závazné, jde vlastně o zavádění osnov na vysoké školy. Cožpak to neodporuje tradici vysokého školství? A není to obzvláště znepokojivé dnes, kdy se mluví o oprávněnosti osnov na středních školách? Pochopil jsem, že to, co učitelé a studenti na vysokých školách potřebují, je svoboda. Když učitelé mohou svobodně utvářet své koncepce a když si studenti mohou svobodně volit učitele, je to jediná záruka kvalitního vysokoškolského vzdělání.

Uslyšel jsem však, že tak velká škola, kde jeden předmět učí mnoho učitelů, si nemůže dovolit luxus tolerovat odchylky od předepsaného obsahu. Děkan národohospodářské fakulty dokonce přirovnal učitele k dělníkům u pásu, kteří do automobilu montují jednotlivé díly podle zadaného projektu. Opravdu bych nechtěl být takovým montérem. A nechtěl bych být ani studentem, který se s takovým “autem” rozjede do ekonomické praxe. Protože posláním univerzity je hledání a sdělování pravdy.

Robert Holman

Autor je profesorem ekonomie.

Ať řekne soud, jak učit

S odvoláním Roberta Holmana z výuky (detaily viz článek „Případ vzpurného profesora„) se studenti VŠE dosud nesmířili. Svědčí o tom debaty na jejich internetovém zpravodaji https://www.ilist.cz nebo hromadná účast na setkání, které v půlce listopadu svolala rektorka Jaroslava Durčáková (i v pátek vpodvečer jich přišlo kolem 200). Rektorka jako kompromisní řešení Holmanovi navrhla učit vlastní nepovinný kurz. To Holman odmítl.

O případu jednal v říjnu Senát Národohospodářské fakulty VŠE. Usnesl se, že děkan Straka neporušil akademické svobody. K témuž závěru dospěla Vědecká rada VŠE. V listopadu děkan odvolal šéfa katedry ekonomických teorií, který podporoval Holmana, a vedením pověřil profesora Milana Sojku (na katedře přednášel externě na poloviční úvazek). Členové této katedry budou od nynějška přednášet makro- či mikroekonomii jen po dohodě s garanty obou předmětů. “Je to proto, aby se pro příště dodržovaly standardy,” vysvětluje profesor Sojka.

Profesor Holman požádal o vlastní akreditaci předmětů mikro- a makroekonomie. Akreditační komisi tyto návrhy předkládá podle zákona děkan, Ivo Straka tak zatím neučinil. “Termín na projednání je do 15. března,” uklidňuje. Holman se též žalobou u soudu pro Prahu 3 domáhá, aby směl učit ekonomii podle vlastní koncepce. – TN –

Článek převzat z týdeníku Respekt, ročník 14, číslo 1, vyšlo 30. 12. 2002

Mohlo by tě zajímat: