Jak jsem psal v Americe písemku aneb jak jsem přišel o kamaráda
Nezařazené18.01. Lavice ve třídě jsou zaplněny téměř do posledního místa, kantor vstupuje do dveří. Na písemku čeká zhruba šedesát studentů. Všichni využívají posledních vteřin, aby si zapamatovali vzorečky, definice a postupy výpočtů. Právě začíná test z Operations Management. K mému překvapení přichází učitel jen jeden. „Jak nás chce všechny uhlídat?“ bleskne mi hlavou a vzpomínám na písemky z makra 2, kdy nás hlídalo asi osm lidí.
18.01. Lavice ve třídě jsou zaplněny téměř do posledního místa, kantor vstupuje do dveří. Na písemku čeká zhruba šedesát studentů. Všichni využívají posledních vteřin, aby si zapamatovali vzorečky, definice a postupy výpočtů. Právě začíná test z Operations Management. K mému překvapení přichází učitel jen jeden. „Jak nás chce všechny uhlídat?“ bleskne mi hlavou a vzpomínám na písemky z makra 2, kdy nás hlídalo asi osm lidí. Na tolik studentů jen jeden „hlídač“. Rozdávají se testy. Nejen, že nemusíme sedět ob jednoho a ještě ob řadu, ale navíc máme všichni stejnou variantu. „To snad není možné,“ jsem z toho úplně vedle a a představuju si, jak všichni vyndají skripta, taháky a společnými silami vypracují otázky. Tak to přeci u nás chodí, pokud je ve třídě spousta studentů a jen jeden ne příliš ostražitý vyučující, ne?
18.15. Testy jsou rozdány, kostky vrženy. Studenti přemýšlejí, je hrobové ticho, všichni koukají jen a pouze do svých papírů. Zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě zdejším. Pouštím se do řešení příkladů. Jde to jako po másle, dokud nenarazím na otázku čtrnáct. Jak jsem zvyklý od nás z alma mater, šťouchnu do kamaráda vedle, jestli by mi neporadil. „Máš už čtrnáctku?“ Odpovědi se nedočkám. Z jeho reakce je mi více než jasné, že „tohle“ se v Americe rozhodně nedělá! Kamarádství zde očividně končí před testem. „V nesnázi poznáš svého přítele,“ zde asi neznají. Ve třídě je stále jen jeden kantor, všichni mají stejnou variantu, učitel čte noviny. Přesto nikoho ani nenapadne vytáhnout alespoň malilinkatý tahák. Jiný kraj, jiný mrav. Jsem v šoku, a tak raději také spoléhám jen na své vlastní vědomosti.
20.11. Většina studentů už písemku dopsala. Mí kolegové napravo i přede mnou dokončují poslední otázky, a tak mi nedá, abych alespoň nemrknul do jejich odpovědí, jestli to máme všichni stejně. Čert nikdy nespí. K mému údivu máme všichni naprosto rozdílné odpovědi. „Ale vždyť máme všichni stejnou variantu, jak je to možné?“ ptám se sebe a znovu pečlivě procházím všechny otázky. Přesto se mi zdá být všechno správně.
Za týden se potkáváme všichni na stejném místě, abychom se dozvěděli výsledky. Z atmosféry ve třídě poznávám, že známky jsou ve zdejší společnosti jedno velké tajemství. Učitel rozdává výsledky testů každému osobně a tak, aby nikdo neviděl známku. Tu vidí až student, když papír otočí. „Proč je kolem toho tolik tajností?“ Snažím se vysledovat, co mají moji nejbližší spolustudující. Kolega přede mnou: 13 bodů, tj. C. Přítel vedle: 8 bodů, D. Já s testem žádné tajnosti nedělám, nevím také proč. Mám 21 bodů z 23, tj. A. Vedle sedící kamarád, co mi v písemce naznačoval, že tady se neopisuje a teď má D, nakoukne do mých výsledků. „Are you fucking serious?“ zní jeho reakce, načež se zvedá ze židle a odchází pryč. Od té doby neodpovídá na e-maily, příliš se mnou nemluví. Už vím, proč ty tajnosti kolem známek. Také jsem opět, nikoliv poprvé a obávám se, že ne naposledy, poznal pravou americkou tvář a pevnost amerického přátelství. God bless America!
Nahrávání ...
