Cesta ke koleji

28. 11. 2002 | | Názory

Člověk by si myslel, že v posledním ročníku studia už má cestu ke koleji pěkně prošlapanou, zná na ní každičký kámen a do ničeho nemůže narazit. Alespoň já jsem o tom byl během svých posledních prázdnin přesvědčen. Když ale teď, s klíčky na odvolání v kapse, v duchu probírám tu poslední cestu, konstatuji, že opak je pravdou. Jedno rozhořčení střídalo druhé.

Člověk by si myslel, že v posledním ročníku studia už má cestu ke koleji pěkně prošlapanou, zná na ní každičký kámen a do ničeho nemůže narazit. Alespoň já jsem o tom byl během svých posledních prázdnin přesvědčen. Když ale teď, s klíčky na odvolání v kapse, v duchu probírám tu poslední cestu, konstatuji, že opak je pravdou. Jedno rozhořčení střídalo druhé. Má-li však mé vyprávění posloužit přinejmenším jako turistický průvodce někomu dalšímu v jeho příštím putování, začnu pěkně od začátku.

Oznámení o nepřidělení ubytování mě nepotěšilo, ale ani nepřekvapilo. Dosaženým počtem bodů za 124 km s přestupem jsem na pomyslné hraně, občas kolej dostanu hned, občas ne. Dopis jsem přečetl mnohokrát a rozhodl se na základě opakovaného upozornění nepodávat odvolání. Prý je to zbytečné a žádosti se budou vyřizovat průběžně podle dosažených bodů, píše se v dopise. Novinka, ale budiž. Zdá se rozumná.

Jako ostříž jsem tedy sledoval nástěnku v Nové budově, až jsem se stal očitým svědkem vyvěšení seznamu prvních šťastlivců. Ale jaký div! Hranice sice poskočila hluboko pode mne, ale já kolej nedostal. Ptám se lidí kolem a kolega se mi svěří. Známá, co tuto agendu vyřizuje, mu sama volala, ať si přijde sepsat odvolání a kolej dostane. Cože?!

Naštvaný, že neplatí údaje v dopise, jedu na Jarov. Cestou potkám krajanku z mého města, která se mě ptá: „Proč máš míň bodů než já a ostatní z Plzence?“ U paní Horáčkové se tedy ptám: „Proč neplatí, co bylo psáno v dopise, tedy nepodávat odvolání? A proč mám méně bodů?“ Odpověď-neodpověď je téměř nonverbální: „Tady máte papír a napište mi odvolání.“ Dobrá. Hledám odpověď dál. Napsal jsem všem členům kolejní rady. Neodpověděl mi ani jeden.

Když jsem přišel na řadu, konkrétní kolej už jsem si vybrat nemohl. Nu co, na Jarově II. jsem ještě nebydlel. Přesně podle data a času uvedeného na smlouvě jsem hrdě nesl všechny potřebné dokumenty na Jarov II. Na vrátnici jsem žádal o ubytování a dostal odpověď: „Dnes to nejde, od 11.00 už tu nikdo není, mají schůzi.“ Asertivně jsem se dopracoval až ke skladu, kde mi vstřícně nabídli alespoň možnost přespání. Ale sepsat to prý musím až zítra. Vrátil jsem se tedy do svého prozatímního podnájmu.

Příští den pokročil proces dál. Až k povolení inkasa kolejného. Česká spořitelna prý vydává chybná potvrzení, chybí tu kompletní číslo mého účtu. Nabídl jsem, že ho připíšu – povolení k inkasu je přeci funkční a bankovní spojení mohu doplnit já. Odpověď: „Chcete-li ubytování, dělejte, co říkám!“ Druhý den potvrdila úřednice ve spořitelně moji verzi a dodala: „Pro kolej? No jo, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ Dopsala bankovní spojení ručně sama a všemocné razítko mi konečně umožnilo klidně spát.

Tak vypadal ve velké stručnosti můj letošní proces ubytování. Vynechal jsem zmínky o bezdůvodném zvyšování hlasu, na který jsem často narážel, o kladně vyřízených odvoláních s neadekvátně nízkým počtem bodů (viz nástěnka v NB), o zástupu zdravotně postižených a tedy okamžitě ubytovaných a tak dále.

„Nepřestávej žasnout!“ vyzývá spisovatel Robert Fulghum. Měl by ze mě radost. Žasnout jsem nepřestal po celou dobu.

Mohlo by tě zajímat: