Veronika Tanasiuk: Nejhorší je pocit nejistoty

27. 2. 2024 | | Tuesday Talks Tanasiuk

Autorka: Anna Sas

Dnešní Tuesday Talk jsme otiskli v tištěném čísle, které vyšlo v říjnu 2022. Sedmnáctiletá Veronika Tanasiuk, bývalá studentka fakulty ekonomiky a managmentu podniku Oděsské národní ekonomické univerzity, je jednou ze třiceti přijatých ukrajinských studentek a studentů do bakalářských programů na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE). Do České republiky přijela krátce po vypuknutí války na Ukrajině z již tehdy ostřelované Oděsy. Ve studiu může dále pokračovat prostřednictvím IBB programu (International Business Bachelor) na Fakultě mezinárodních vztahů. 

Na začátku války otevřela VŠE místa pro čtyřicet ukrajinských studentů a ty jsi se stala jedním z nich. Jak ses dostala zrovna k VŠE?

Moje mamka přednáší na univerzitě a ještě před válkou si přála, abych studovala někde v cizině kvůli získání zkušeností. Sledovala různé vysokoškolské weby, mezi nimi i stránky VŠE.  

Když začala válka, rodiče nechtěli sedět a čekat, než na náš dům dopadnou rakety. Bydlíme hodně blízko letiště – asi dva kilometry – a tato oblast byla pochopitelně jedním z hlavních terčů okupantů a hned od prvního dne byla součástí aktivní vojenské zóny. Seděli jsme v obýváku za zvuku sirén s myšlenkou „náš dům bude další“. Proto mě rodiče hned poslali pryč. 

Nejprve jsem šla do Moldavska za příbuznými, kteří tam utekli již dříve. V Moldavsku jsem byla asi deset dní, když mamka narazila na nabídku VŠE. Dokonce si myslím, že VŠE byla první škola, která se Ukrajincům tak otevřela.

Co obnášelo přijímací řízení?

Bylo to hlavně o rychlosti. Kdo se přihlásil rychleji, ten se na školu dostal. Míst bylo opravdu málo. Žádný jiný plán jsem neměla, mamka nechtěla, abych seděla v Moldavsku a bála se. Byla to v tu chvíli jediná možnost.

Zeptala jsem se kamarádky a spolužačky Lízy, jestli chce jet se mnou. Napsaly jsme e-mail s žádostí o přijetí. Nevěděly jsme, co se bude dít dál, ani jestli zvládneme včas dorazit. Ještě ten den jsme proto odjely do Prahy, i když nám zatím nikdo nic neslíbil.

Co se dělo po příjezdu? Jak vás VŠE přivítala?

VŠE nás přijala skvěle. Hned po příjezdu jsme se ubytovaly na kolejích Blanice. Velmi jsme si toho vážily, protože bychom samy za tak krátkou dobu neměly šanci něco najít. Bydlely jsme s Lízou odděleně, ale pak jsme požádaly o společný pokoj, který jsme nakonec dostaly. Na recepci naštěstí byla paní, která uměla rusky, to nám moc pomohlo. 

Další den jsme jely přímo do školy, kde jsme dostaly veškeré informace o programu od Oddělení zahraničních styků. Myslím, že jsme přijely ve čtvrtek, a další týden v pondělí nám už začala běžná výuka. Všichni byli moc milí. Konkrétně si vzpomínám na paní Kateřinu, bohužel si nepamatuji její příjmení, která mi například pomohla si založit bankovní účet. 

Co pro tebe byla největší výzva? 

Už na Ukrajině jsem začala se studiem prvního ročníku vysoké školy. Přijet sem a pokračovat ve studiu pro mě díky tomu nebylo tak šokující, jako kdybych šla ze střední školy. Ze začátku to samozřejmě bylo velmi složité, a to hlavně kvůli komunikaci. Nesetkávala jsem se moc s lidmi, co by rozuměli anglicky, chtěli po mně češtinu, kterou jsem ale neznala. Naštěstí jsem měla Lízu a nebyla na to sama. Všichni na škole i na kolejích byli velmi vstřícní a vždy jsme se nakonec nějak domluvili.

Zdaleka nejděsivější byl pocit nejistoty. Nevěděly jsme, co bude dál. Přijali nás, ale nic víc jsme nevěděly. Bály jsme se, že po nás budou po nějaké době požadovat školné. Nic nebylo jisté, a my jsme přesto přijely. Jen na základě několika e-mailů.

Celých sedmnáct let jsem žila s rodiči a ze dne na den jsem najednou měla sama odjet pryč. Ukrajinu napadlo Rusko. V mé rodné zemi byla válka a já jsem nevěděla, kam jedu. Nevěděla jsem, co se mnou a s mými rodiči bude.

Jaké to je sledovat dění na Ukrajině?

První měsíc jsem z novin a zpravodajských webů nespustila oči. Jela jsem do školy – četla jsem zprávy. Seděla jsem na přednášce – četla jsem zprávy. Potřebovala jsem vědět úplně všechno, a to hlavně o Oděse, kde zůstali rodiče. Hledala jsem informace o bombardování nebo o počtu mrtvých. 

Několikrát denně jsem také psala rodině. Ptala jsem se, jak se mají a jestli jsou v pořádku. Když mi mamka neodpovídala, psala jsem sousedům, známým i kamarádům. Kvůli utajení se zprávy o náletech v reálném čase vysílají pouze podle oblastí, ne podle měst. Věděla jsem tedy, že bombardují Oděsskou oblast, ale nepoznala jsem, jestli bombardují Oděsu. Konkrétní cíle byly vždy oznámeny až s odstupem několika hodin.

Dům mojí sestry, který je jen kousek od toho našeho, opravdu zasáhla raketa. Sestra v té době již naštěstí byla pryč. Viděla jsem to ve zprávách. Půlku domu tvořila obrovská díra. Myslím, že si útok vyžádal šest obětí, jednou z nich bylo malé dítě.

Také z naší chaty u moře jsou teď trosky. Sedmnáct let jsme tam jezdili na prázdniny. To jsem také viděla ve zprávách. Rodiče tam chtěli jet pro nějaké věci, ale báli se. V téhle oblasti rakety padají pořád. 

Návrat by byl nebezpečný

Přemýšlela jsi nad návratem domů, když je situace klidnější? Nebo alespoň o návštěvě rodičů?

Samozřejmě jsem nad tím přemýšlela, ale mám strach. Rodiče jsou kategoricky proti. Také mají strach. Některé spolužačky domů jezdily, třeba do Kyjeva, ale realita je stálé děsivá. Ještě v létě byl navíc okupován prakticky celý Cherson a to je od Oděsy kousek. Návrat by nebyl bezpečný.

Na VŠE chci zůstat i po konci války, doufám, že to bude brzy. Ačkoli situace, za které se mi otevřela příležitost studovat VŠE, byla a je noční můrou, chci ji naplno využít. Mám tu mnohem větší možnosti, otevírá se mi spousta dveří. Učím se nový jazyk a úroveň výuky je kvalitnější než doma na univerzitě. Po Ukrajině se mi ale moc stýská. Myslela jsem, že z domova odjíždím maximálně na čtrnáct dní. Teď jsem v Česku už sedmý měsíc.

Tvoříte spolu s dalšími ukrajinskými studenty nějakou kmenovou třídu? 

Ano, přesně tak. V Praze nás je dvacet pět a v Jindřichově Hradci je dalších deset nebo patnáct Ukrajinců. Fungujeme jako skupina trochu jinak než zbytek studentů. Škola s námi komunikuje, svolává různé meetingy a pomáhá nám se v novém prostředí orientovat. Nenechala nás v tom ani na chvíli plavat.

Máme dokonce psycholožku z Ukrajiny. I naše kurátorka byla z ukrajinského Žitomyru. Ze začátku jsme s ní měli pravidelné schůzky. Uměla česky i ukrajinsky a všechno nám vysvětlovala do nejmenších podrobností. 

Setkala jsi se ve škole nebo  celkově v Česku s nějakou formou nenávisti nebo xenofobie?

Ne, ani jednou. Ani od Rusů, od kterých bych to čekala. Rusové ve škole vypadají, jako by se styděli za to, že jsou z Ruska. Byla jsem zvyklá, že na otázku „odkud jsi“ odpovídali velmi hrdě, ale dneska je to jinak. Už se tím nechlubí. 

Foto: Veronika Tanasiuk

Mohlo by tě zajímat: