Tělo je náš chrám. Je na nás, v jakém bude stavu, říká zakladatelka Fpohybu

25. 4. 2023 | | Tuesday Talks Nela Ďopanová

Nela Ďopanová je zakladatelkou společnosti Fpohybu, která se zaměřuje na zvyšování povědomí o zdravém každodenním pohybu nejen v pracovním prostředí. Její nápad vznikl již během studia na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické (VŠE), kterou v roce 2019 úspěšně absolvovala. Od dětství se popasovala s mnoha komplikovanými operacemi, které musela podstoupit kvůli vrozenému rozštěpu páteře. Díky své disciplíně a pozitivní energii dnes žije naplno a je neustále v pohybu. Radost z pohybu i ze života z ní přímo srší. Sdílením svého příběhu v rámci Fpohybu inspiruje Čechy ke každodennímu pohybu a vnímání signálů svého těla. Nechte se inspirovat i vy a čtěte dál.

K nápadu založit Fpohybu tě vedla i vlastní zkušenost s rozštěpem páteře a následnou pooperační rehabilitací. Můžeš čtenářům přiblížit, o co jde?

Když jsem se narodila, měla jsem míchu v bederní oblasti vyvedenou ven z páteřního kanálu. Po pár měsících od narození jsem šla na operaci, kde mi míchu vrátili zpátky do páteřního kanálu, nicméně mícha v této oblasti už není tak silná, jak by měla být. Zákrokem se taky poškodilo spoustu nervů v okolí, třeba hlavní nerv, který vede do levé nohy. Levou nohu neovládám v kotníku, a i její citlivost je mnohem menší. Ani pravá noha na tom není z hlediska hybnosti a stability dobře. Nervy nám vyživují svaly a mně jde budování svalové hmoty velmi pomalu. Díky menší citlivosti si aspoň v zimě nestěžuju, že mi mrznou nohy. Často se setkávám s názorem doktorů, že bych se svým neurologickým nálezem vůbec neměla chodit.

Jak jsi diagnózu vnímala později v dětství a dospívání?

Později v dětství jsem opakovaně podstoupila rizikové operace páteře a levé nohy. S psychikou to bylo v dospívání trochu náročnější. Určitě jsem měla záchvěvy, kdy jsem cítila, že to je nespravedlivé a říkala si, proč se to stalo zrovna mně, vždyť za to ani nemůžu. Rodiče ke mně během dospívání přistupovali jako ke zdravé. Vychovávali mě v tom, že to je něco, co nezměním, ale to, jak k tomu přistupuju a co si z toho vezmu, je jen na mně. Okolí na mě nebralo nějaké extra ohledy, protože do mých dvaceti pěti let o původní diagnóze vědělo jen pár lidí.

Po založení Fpohybu jsi ale začala svůj příběh sdílet. Jak jsi to vnímala?

Přišlo mi fér vysvětlit ve firmě, do které přijdu, proč jsem přišla třeba s trekingovými hůlkami a budu jim tam povídat něco o pohybové gramotnosti. Začátky sdílení byly velmi náročné. Můj příběh přilákal velkou pozornost a opakovaně nahlas opakovat, že mám vrozenou diagnózu, pro mě bylo obtížné ve smyslu, že se člověk tak trochu cítí, že je s ním hned od začátku „něco špatně“. Najednou se mi hůř pracovalo i na fyzické úrovni s tělem. Hůř se mi chodilo a byla jsem mnohem citlivější i po psychické stránce. Trvalo mi asi dva roky se naučit svoji diagnózu sdílet s tím, že ji akceptuji, nestydím se za ni, ale zároveň se s ní neztotožňuji.

Působíš na mě jako velmi pozitivní člověk. Co ti pomohlo v nejhorších momentech v průběhu léčby?

Když mi bylo dvanáct let a musela jsem být sama v nemocnici po operaci, pomohlo mi těšení se. Rodiče mi totiž dokázali vytvořit život, na který jsem se těšila a chtěla jsem být co nejdřív zpátky, zase běhat po venku s kamarády nebo jezdit na koni. V náročných momentech se můžeme buď topit, litovat se, nebo se dané situaci postavit čelem, snažit se ji nehodnotit a prostě z ní vyjít jako mnohem silnější člověk – utrpení posiluje charakter, jak říká psycholog Peterson.

V jednom rozhovoru jsi sama sebe popsala jako přemotivovaného pacienta. Jsi na sebe přísná nejen v pohybu, ale i v byznysu?

Často slýchám, že na sebe mám vysoké nároky a snažím se s tím pracovat. Vedlo mě k tomu to, co jsem prožívala během léčby. To, že jsem zdravotně tam, kde jsem, je dáno mou vytrvalostí a disciplínou. Když něco dělám, dělám to opravdu pořádně. Ráda dávám svým aktivitám sto procent. Aby byznys dobře fungoval, musí být člověk empatický, což někdy znamená i slevit ze svých vysokých nároků.

Míra pohybu v českých kancelářích bylo i téma tvé diplomky. Pamatuješ si ten moment, kdy sis řekla, že projekt Fpohybu rozjedeš naplno?

Fpohybu vzniklo už při studiu na VŠE. V době, kdy jsem psala diplomku, jsme měli minimálně tři platící klienty, takže po dokončení VŠE to byl už rozjetý vlak a ani jsem nepřemýšlela, že bych se nechala někde zaměstnat. Při rozjezdu nám zprvu nejvíce pomohly kontakty a doporučování.

Fpohybu cílí především na firmy a jejich zaměstnance. Může vašich služeb využít i jednotlivec, například student?

Pro jednotlivce máme online kurz na platformě Seduo, který si může kdokoliv zakoupit. Kurz obsahuje krátké sekvence videí na různá témata. Workshop s námi se dá taky domluvit v jakékoliv skupině studentů. Studentům přednášíme rádi a za minimální náklady.

O pohybu je potřeba přemýšlet během celého dne

Na webových stránkách uvádíte statistiku, že až 88 procent kancelářských zaměstnanců trpí bolestmi pohybového ústrojí způsobených nehybným sezením. S jakými potížemi se u zaměstnanců nejčastěji setkáváte?

Nejčastější jsou bolesti zad – bedra a za krkem. Hodně řešíme nedostatek energie v odpoledních hodinách, roztěkanost a zažívací problémy.

Sama od sebe vím, že studentský život se mnohdy, co se týče pohybu, od kancelářského moc neliší. Poradila bys nám, jak i do nabitých dnů, kdy pendlujeme mezi prací a školou, zařadit zdravý pohyb?

Záleží na možnostech konkrétního člověka. Já třeba všude po Praze jezdím na kole místo městské hromadné dopravy nebo auta. Další možnost je vystoupit o zastávku dřív a dojít pěšky. Při chůzi se můžeme zaměřit na chodidla nebo na náš dech, což člověka hezky vtáhne do přítomného okamžiku. Pak je to o takových zdánlivých maličkostech během samotného sezení, které častokrát podceňujeme. To znamená se co nejčastěji ze sedu zvednout a čas od času vyměnit uvolněné pozice sedu za pozici s napřímenou páteří, kdy máme celé plosky nohou na zemi, ideálně kotníky pod koleny, a vytahujeme se za temenem hlavy nebo si jen zakroužit rameny. Když někde cítím tah nebo bolest, zaměřit se na danou oblast na těle a zkusit ji rozpohybovat.

Jak zařazuješ pohyb do svého nabitého programu? Plánuješ si na něj čas v kalendáři?

V mém týdenním kalendáři je pohyb jednou z mých hlavních priorit. Používám u sebe koncept, který předáváme v rámci Fpohybu, a to že o pohybu přemýšlím v rámci celého dne, nejen na hodině tréninku po práci. Velmi ráda střídám pracovní polohy, jezdím na koních a plavu. Často si plavání domlouvám s někým. Mám skvělého spoluplavce Marka, kterého tímto zdravím. Pracovní schůzky si často beru ven. Jdeme se buď projít nebo do Riegráčů na hrazdy. Už jsem měla pár pracovních schůzek i na bazénu. Ještě si mi nestalo, že by s tím někdo měl problém, naopak.

Co bys vzkázala čtenářům na závěr?

Tělo je chrám, který tu s námi bude až do konce života a v jakém je a bude stavu záleží jenom na nás. Je to naše odpovědnost. Lidé si často stanoví zdraví a pohyb jako prioritu až na základě toho, že cítí bolest nebo mají málo energie. Potom je cesta k návratu do normálu přece jen klikatější. Studenti však mohou už teď postupně pracovat na návycích, kterými oddálí situace, kdy budou muset začít řešit různé bolesti. Najednou jim pak vznikne spoustu prostoru pro aktivity, které mají rádi. Žijeme jenom jednou, a tak mi přijde super snažit se žít ten nejlepší možný život, který můžeme.

My FPohybu usilovně pracujeme na tom, aby pracovní podmínky dovolovaly zaměstnancům během pracovního dne měnit pozice a celkově reagovat na signály těla, a ne jen odložit tělo na osm hodin na židli. Tak doufám, že v tom studentům trošku pomůžeme pro jejich budoucí zaměstnání.

Foto: archiv Nely Ďopanové

Mohlo by tě zajímat: