RECENZE: V Lucerně se s finským Rozhřešením seversky ochladilo

24. 11. 2018 | | Studentský život rozhreseni_3_0

Každý se chová při ohrožení života jinak. V někom se probudí záchranářský pud, někdo nevnímá a zamrzne, jiný dokonce zpanikaří a pomoc druhému ani nenabídne. Ve finském dramatu Rozhřešení (v orig. Henkesi edestä) režiséra Petriho Kotwici přesně takové situaci musí čelit hlavní hrdinové filmu. V rámci festivalu Severský filmový podzim 2018 na něj můžete až do 9.12.2018 zavítat do kin po celé České republice.

Na začátku filmu se setkáváme s pastorem Laurim a jeho těhotnou manželkou Kiiou. Během cesty ze svatby, kde Lauri svatebčany oddával a Kiia na ní hrála varhany, které mimo jiné i hudebně doprovází celý film, začne Kiia za volantem rodit. Při jedné z kontrakcí nezvládne řízení a během brždění si oba uvědomí, že něco cestou srazili. Lauri situaci zkontroluje, nic nenajde a rozhodne se pokračovat v cestě do nemocnice s domněnkou, že to musela být srna. Kiia mezitím porodí zdravého syna. Před nemocnicí se pak náhodně setká se ženou Haanou, které někdo srazil manžela a od nehody ujel. Kiiu a Lauriho tak napadne, že za těžkým zraněním Haanina manžela možná stojí právě oni.

Film promyšleně mapuje cestu hledání pravdy o osudovém večeru a předkládá, jak se mění chování různých lidí ve stresových situacích. Kiia se musí srovnat s tím, že její muž možná není tak dokonalým pastorem, kterého si vysnila, a že víru a chování si každý z nich vykládá v této těžké a napjaté chvíli naprosto odlišně. Osobně bych film vyzdvihla právě v tom, jak dokázal rozvinout vliv náhody na tolik lidských životů. Zajímavá mi přišla i skutečnost, jak dokáže jedna nehoda pokřivit něčí charakter a převrátit celý život vzhůru nohama. Za jediné mínus považuji, že se filmové postavy začaly postupně čím dál více promlčovat a v posledních scénách se už vlastně nikdo s nikým nebavil. Herci sice zvládli hrát i jen s vlastní mimikou, ale osobně bych ocenila, kdyby nám jednou za čas nahlas řekli, co si vlastně myslí. Ať už by to byla smršť vzteku, lásky nebo nenávisti. Více dialogů by na mě působilo reálněji a film by nesklouzával do příliš uměleckého žánru jako třeba ve filmu Američan od režiséra Antona Corbijna, ve kterém se od začátku do konce převážně mlčelo, což celkový zážitek z filmu úplně zkazilo.

Film měl velmi těžké téma, ale dokázal se s ním dobře popasovat. U mnoha severských filmů je složité natočit drama, z kterého by člověk neodcházel domů z kina v depresi. To se, alespoň mně osobně, u filmu Rozhřešení povedlo. Snímek dokázal vyprávět poutavý lidský příběh několika slušných lidí, kterým život změnila jedna tragická nehoda, i když ke konci jemně ztratil tempo a konec nechal svým divákům až příliš otevřený k vlastní interpretaci.

Foto: archiv Severského filmového festivalu

Mohlo by tě zajímat: