Tunel do neznáma

28. 10. 2017 | | Studentský život Nevinný bratrovrah obálka(1)

Líbila se vám povídka od Jiřího Dobrylovského, kterou jsme otiskli v tištěném čísle? Pro připomenutí: jednalo se o vyprávění z Městské knihovny na Mariánském náměstí, které již po mnoho let zdobí vstupní vestibul – z knih vytvořený válec o průměru zhruba dvou metrů, sahající od podlahy až ke stropu. Rozuzlení a vysvětlení tajemného jevu přináší následující text. Pokud nemáte tištěný iList, můžete si ho zakoupit na Alza media.

Podíval jsem se na Alenu, která mě celou dobu bez dechu zdálky sledovala, a bezmocně jsem pokrčil rameny. Bodejť ne. Jak bych také mohl přijít věci na kloub tam, kde si vylámali zuby nejlepší experti. Ale navzdory tomu mi to nedalo, abych nezačal přemýšlet o nějakém vysvětlení.

Tam »dole«, uvažoval jsem, je něco, co požírá veškerou hmotu, která se tomu dostane do okruhu působnosti. Vlastně nejen hmotu, i světlo, vzpomněl jsem si na svůj nedávný pokus se zrcátkem.

Ztuhl jsem. Jestliže i světlo…

Jen jediná věc v celém vesmíru disponuje tak nesmírnou přitažlivou silou, že ani světlo jí nedokáže uniknout – černá díra. Jsou černé díry různých rozměrů. Z velkých hmotných hvězd vzniknou kolapsary o průměru několika desítek kilometrů, zatímco v jádrech galaxií jsou obří černé díry s průměrem milionkrát větším. To ale není všechno; soudobá teoretická fyzika uvažuje i o takzvaných primordiálních černých minidírách s průměrem deset na mínus patnáctou metru, miliardy let starých pozůstatcích extrémních podmínek Velkého třesku.

Jenomže černá díra pohlcuje veškeré světlo, nejen jeho část jako tohle tady, a navíc černá minidíra by se projevovala jako bodový zdroj přitažlivé síly, a ne jako plocha – rovina někdejšího zrcadla. Takže to tedy není černá minidíra, uzavřel jsem pro sebe s úlevou, kde by se tu ostatně vzala. Jenže bez ohledu na to, něco svými projevy hodně podobného tam dole je. Ale jak to tam vlastně vůbec mohlo vzniknout?

Podíval jsem se na zdánlivě nekonečný válec knih všeho druhu a obsahového zaměření a při tom mne napadlo, jakou sílu, jakou moc má slovo. A kolik negativních slov se dnes a denně pomyslí, vysloví, napíše…

Pozorně jsem si prohlédl hřbety knih a u řady z nich jsem se kriticky ušklíbl. Bylo by to tak možné? Bylo by možné, aby všechna tato negativní energie, zde navíc zkoncentrovaná do úzkého válce a prakticky donekonečna znásobená systémem dvou zrcadel, vytvořila něco podobného černé díře? Ještě štěstí, že ve sloupci byly i knihy s obsahem veskrze krásným, pozitivním, povznášejícím či jak to chcete nazývat. Jejich působení sice nestačí na to, aby odvrátilo zánik těžké hmoty, ale světlo a pravděpodobně jakákoliv forma energie má aspoň nějakou šanci. Jinak kdoví, co by se již stalo.

Samozřejmě, mám-li se svou hypotézou pravdu, pak fyzikové, většinou striktně odmítající veškeré duchovní působení a vůbec vše, co se nachází mimo rámec čtyř interakcí, zde museli být v koncích. Kdoví, co zde se svými přístroji doopravdy naměřili, ale nejspíš to stálo za to. Proč by se jinak tak vehementně stavěli proti rozebrání knižního tunelu? Něco museli zjistit a to něco bylo podle všeho dost děsivé. Tak děsivé, že strach nahánějící a vše pohlcující studna byla vedle toho menším zlem? Těžko říct. Ale ať už je to jak chce, je opravdu jejich doporučení »nic s tím nedělat«, tím nejmoudřejším? Dokud knižní studna stojí, s každým dosedlým práškem, s každým dopadajícím fotonem světla ten moloch tam dole roste. A poroste dál a dál a dál…

Nové odrazové plochy zabránily pádu mimoprostor

To bylo na počátku loňských prázdnin. Během léta byla knihovna, jako každý rok, několik týdnů zavřená a když jsem ji navštívil koncem srpna, studna z knih vypadala jako kdysi, a to nejen zvenku, ale i, a to hlavně, zevnitř. Oddechl jsem si, tak se tedy problém vyřešil. Byl jsem samozřejmě zvědavý, jak to provedli, a proto jsem chtěl vyhledat svou známou knihovnici Alenu, abych se u ní poptal.

„Není tady, dala okamžitou výpověď,“ ohromila mne starší paní na informacích.

Chvíli mi trvalo, než jsem to sdělení strávil, a ještě podstatně déle vyžadovalo přesvědčit tu nekompromisní informátorku, aby mi na Alenu dala kontakt. Naštěstí se po jisté době, během níž jsem zaimprovizoval srdcervoucí scénku na motiv Romeo hledá Julii, nechala obměkčit.

Sešli jsme se týden nato v jedné kavárně kousek od Karlova náměstí a tam jsem se dozvěděl zbytek té neuvěřitelné historie.

Nic se nevyřešilo, vůbec nic. Stalo se jen to, že během letního přerušení provozu do knihovny opět napochodovali technici s nejrůznějšími měřicími přístroji a na závěr svého působení vypracovali expertízu. Její součástí bylo i doporučení, omračující svou jednoduchostí. Prostě stačí ve vzdálenosti asi deset centimetrů od původních zrcadel celou studnu přepažit ocelovými, do jejích stěn zapuštěnými rovnými deskami, a na tyto plochy umístit zrcadla nová. Ne ovšem dokonale rovinná, nýbrž takřka neznatelně vypuklá, jež budou paprsky velice nepatrně rozptylovat. Nikdo z návštěvníků nic nepozná a záhadný pohlcovací efekt tím přitom bude údajně eliminován.

Většina zaměstnanců Městské knihovny se uklidnila, Alena však to trvalé napětí nevydržela a z knihovny odešla. Těžko se jí můžu divit. Nové odrazné plochy opravdu zabraňují dopadání zvenku házených papírků a jiných drobných předmětů kamsi na hranici mimoprostoru, jenže to děsivé rozhraní nezmizelo, je za tím zakrytím pořád přítomné. A co horšího, cožpak se v těch decimetrových mezerách dole a nahoře nepráší? A nedosedá prach bezustání na ten děsivý předěl mezi naším světem a – čím vlastně?

A tak se jen sám sebe ptám, kolik času nám ještě na Zemi zbývá?

Foto: archiv  Jiřího Dobrylovského

Mohlo by tě zajímat: