Daniel Stach: Vědci u nás neumí svoji práci „prodat“

13. 1. 2017 | a | Rozhovory Mise země

Absolvent VŠE Daniel Stach, který moderuje Hyde Park Civilizaci a Vědu 24, se snaží se svým týmem o popularizaci vědy a daří se mu to. Pokračování rozhovoru s Danielem Stachem nejen o Vědě 24, ale i o průbězích rozhovorů, hostech nebo proč si v rámci sebezlepšování pouští pořady jen do sluchátek.

Nově teď moderujete i pořad Věda 24. Liší se tam vaše příprava?

Věda 24 je úplně jiný formát, jde vlastně o shrnutí toho, co jsme jako Česká televize odvysílali za poslední týden, a jen to rozšiřujeme. S naší dramaturgyní Káťou Fifkovou si nad těmi tématy sedneme, řekneme si, co je hlavní, a rozhodneme, co zpracujeme na reportáž, na projekci, a tak podobně. Našim cílem je dát lidem přehled o tom, co se děje ve světě vědy u nás i v zahraničí, a zároveň to dáváme do kontextu, aby tomu porozuměli.

Máte už na Vědu 24 nějaké ohlasy?

Ty jsme měli hned a musím říct, že v 99 procentech jsou pozitivní. Nejčastěji nám lidé vytýkají, že to je moc krátké. Ale třeba jedna divačka nám napsala po prvním dílu, že to bylo moc rychlé, tak jsme hned u druhého dílu zvolnili tempo, aby to bylo pocitově klidnější a víc provázané. Vždy si po natáčení a po tom, co to vidíme v neděli večer, dáme setkání, kde se bavíme o každém dílu a hledáme cesty, jak ho ještě zlepšit.

Kdo nejvíce sleduje vaše pořady?

Máme úžasnou zpětnou vazbu na sociálních sítích, vidíme, jak širokou a pestrou máme diváckou komunitu. Dívají se na nás od nejmladších po nejstarší. Když přijdou hosté, hlavně ti zahraniční, tak se ptají, kdo se na ně bude dívat, aby podle toho mluvili. Vždy říkám: nedívají se na vás odborníci z vašeho oboru, nedívají se na vás filozofové, chemici, ale dívají se na vás lidi, kteří chtějí přemýšlet. Ti se místo toho, aby si v sobotu pustili velkofilm, koukají na historii, částicovou fyziku. To je naše publikum.

Kde primárně hledáte témata pro další díly? Inspirujete se ze zahraničních webů nebo aktuálního dění?

Pro Civilizaci hledáme dlouhodobě, máme dva přístupy – buď chceme udělat téma, nebo chceme hosta. Například teď máme natočené čtyři díly s nositeli Nobelových cen, které budeme vysílat na podzim. Dalšího nositele Nobelovy ceny máme třeba domluveného už od března, ale některé sháníme i roky. U některých to zatím nevyšlo, ale já věřím, že se to nakonec povede, to je třeba příklad Elona Muska. Když chceme zpracovat téma, hledáme toho nejlepšího k danému oboru. Může to být třeba člověk, který není známý, například doktor Brož, který je odborníkem na popáleniny.

Pořad má už renomé. Shánějí se vám teď hosté snáz než na začátku? 

Ano, ten seznam předchozích hostů nám hodně pomáhá. Posíláme takzvaný zvací dopis, ve kterém uvádíme i seznam hostů, a když se na něj adresát podívá a vidí tam devět nositelů Nobelovy ceny, jednoho z dvanácti lidí, co chodili po Měsíci, člověka, který byl pětkrát ve vesmíru, nebo Johna Searla, jednoho z nejvýznamnějších filozofů současnosti, tak potom je to pro nás jednodušší.

Pomáhá vám i fakt, že rozhovory se zahraničními hosty vedete v angličtině?

To určitě. Na webu jsou anglické záznamy, takže se na ně mohou i podívat. Vidí tak, že nejsme nějaký bulvární pořad, který by šel po povrchu. Například nadace Rusesabaginových používá jejich rozhovor dodnes, když chce ukázat, co dělají a co se dělo ve Rwandě. Podle příběhu Paula Rusesabaginy byl natočen Hotel Rwanda a my jsme tehdy udělali první televizní rozhovor i s jeho ženou Tatianou. Myslíme si, že je důležité, aby se na rwandskou genocidu nezapomínalo, a je to jediný díl, který má hodinu a půl namísto hodiny. Pozvali jsme i Roberta Fremra, který přímo soudil rwandskou genocidu. Navíc jsme přetlumočili celý díl nejen do češtiny, ale i do angličtiny, protože byl česko-anglicko-francouzský, Tatiana chtěla mluvit pouze ve francouzštině, to byla její podmínka. Díky tomu je rozhovor dostupný na celém světě.

Není pro vás obtížné vést rozhovor v angličtině? Zabýváte se širokým spektrem témat, kde musíte používat odborná slova.

To k tomu nějak patří. Když jsme měli vesmírného architekta Davida Nixona, tak jsem se učil čtyři typy gravitace. Musel jsem se naučit, jak se řekne náběžná hrana křídla raketoplánu, když jsme měli v pořadu Andrewa Feustela (geofyzik a astronaut NASA, pozn. red). Odborné pojmy se prostě člověk naučí, když na ně během přípravy narazí. Celou přípravu mám v angličtině. Když na mě během vysílání promluví dramaturgyně, tak výhradně anglicky, abych nemusel přepínat do češtiny, to je pak větší riziko, že udělám víc chyb. Mluví na mě velmi málo, za těch 55 minut třeba jen dvakrát, třikrát. Někdy zmíní jen tři slova, nikdy nemluví v celých větách.

U kterého hosta jste měl opravdu radost, že přijal vaše pozvání?

Já jsem pořád nadšený. Velmi často mívám dobrý pocit z celého rozhovoru – ne kvůli mně, ale kvůli nim. Skvělý byl třeba Bohdan Pomahač (český plastický chirurg působící v USA, pozn. red.), s kterým jsme tři měsíce hledali termín, kdy by nám mohl poskytnout rozhovor po Skypu. Dal nám ho na státní svátek, kdy měl volno, ale zároveň jsme věděli, že když ho odvolají do nemocnice, tak ten rozhovor končí. Asi po půl roce jsem se s ním sešel osobně, je to úžasný člověk. Má neskutečné fungování mozku. Normální člověk, když mluví, tak přemýšlí nad tím, co řekne dál. On když mluví, tak přemýšlí nad tím, co říká teď, co řekne za chvíli, a zároveň analyzuje, co řekl. To permanentní vyhodnocování situace je pro mě dost unikátní. Ale úžasných hostů byla spousta, nemohu vytáhnout jen jednoho, to nejde.

Zkuste to… 

Natalia Gorbaněvská (ruská disidentka, pozn. red.). To bylo pro mě silný, mrazilo mě v zádech, když vše popisovala. Také Scot Parazynski, který byl jako jediný člověk ve volném prostoru ve vesmíru a zároveň na vrcholu Everestu. Je to neuvěřitelně sympatický člověk, který přietěl na letiště, vysprchoval se na hotelu a jel hned do studia. Celou dobu byl fajn. A ještě Charles Duke, který hezky vyprávěl o tom, jaké to bylo na Měsíci, o té kapce, která mu lítala ve skafandru. Tihle lidi jsou strašně milí. Ukazuje se, že když vidí, že jsme připravení, tak potom k nám přistupují jinak.

Poznáte to i během vysílání?

Musím říct z vlastní zkušenosti, že se to lepší. To bylo vidět u Jeroma Friedmana (nositel Nobelovy ceny za fyziku, pozn. red.), kdy se nám podařilo v rešerši najít, co řekl o svém kolegovi, se kterým objevil kvarky, nejmenší částice světa, na jeho pohřbu. My jsme věděli, že Friedman o něm vždy mluví. Říká, že to nebyl jen jeho objev, ale že na něm pracovali společně. Zmínil to i v našem rozhovoru. A já jsem řekl, že on bohužel už odešel a ocitoval jsem to, jak on na něj vzpomínal. To bylo zhruba po dvaceti minutách a já jsem v té chvíli ucítil, jak se proměnila atmosféra. Ten rozhovor do té doby nebyl špatný, ale v tomhle okamžiku šel o dva, tři levely výš. Hlavně jsem z něj získal pocit, že začal k tomu rozhovoru přistupovat úplně jinak. Z toho mám fakt radost.

Věda vás očividně zajímá. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste se jí věnoval?

To úplně ne. Mě zajímá to, jak věci fungují, ale život vědce by pro mě nebyl. Stejně jako by pro mě nebyl život profesionálního sportovce. Mě hrozně baví se dozvídat nové věci. Každý den se naučím něco nového. Třeba teď kolega našel téma: vulkán na Havaji, nový ekosystém. Nikdy jsem o tom neslyšel, takže teď hledáme vhodného hosta. To mě strašně baví.

Jak reagují vědci, když si je pozvete do studia?

Řada vědců má špatnou zkušenost s novináři, protože udělají základní výzkum dělení buněk a v titulku je pak název: Čeští lékaři objevili lék na rakovinu. To je novinářsky špatně. Myslím ale, že už se učí, že když jim zavolá někdo z vědecké redakce ČT, tak se tohle prostě nestane. Doufám, že se to bude zlepšovat, aby se i čeští vědci naučili popularizovat vědu. To nám tady pořád chybí, například ve srovnání s Británií. Letos v únoru jsem byl v několika britských vědeckých centrech. Ptali se mě: „Co máte za problém? Vždyť máte 55 minut v hlavním vysílacím čase.“ Tak jsem jim vysvětloval, že u nás nejsou vědci zvyklí popularizovat. Mluvil jsem o tom s profesorem z Oxfordu a on to vůbec nechápal. Říkal jsem mu, že vědci nejsou zvyklí práci, kterou vydají, „prodat“ čtenářům, divákům. On na to: “Ale to přeci nejde, vždyť vysvětlení problému veřejnosti patří k vědecké práci.”

Co je tedy v Británii v tomto ohledu jinak?

Chápou, jak moc je důležité předat objev veřejnosti. Nejde o to říct: Objevili jsme gen C2D2. No, dobrý, ale k čemu to je? Za tohle byla ale udělena Nobelova cena, protože je to důležité pro výzkum rakoviny, je to důležité pro poznání mechanismů dělení buněk. A když se řekne: Objevili jsme gen C2D2, který nám pomůže pochopit, jak se dělí buňky, které se nekontrolovaně dělí, když máte rakovinu, tak to je úplně o něčem jiném. To se musí čeští vědci naučit. Musím říct z vlastní zkušenosti, že se to lepší.

Některé díly sleduji bez zvuku

Měl jste problém nějakou oblast vědy pochopit?

Důvod, za co dostal Gerard‘t Hooft Nobelovu cenu. Před každým pořadem chci umět popsat práci hosta ve dvou až třech větách, aby to každý pochopil. Trvalo mi čtyřicet minut, než jsem napsal větu: Vymyslel matematické modely, které popisují, jak se chovají částice po srážkách. Největší problém byl, že většina článků byla v holandštině nebo angličtině. Tady není vůbec známý. Vtipné bylo, že jsem se ho ptal, jak se správně vyslovuje jeho jméno. Myslel jsem, že mi řekne, jak ho zhruba vyslovovat. Ale on mě dvě minuty učil, jak se správně jeho jméno vyslovuje v holandštině.

Pomohlo vám v práci, že jste sportovec, že jste byl zvyklý na disciplínu?

Měl jsem tu výhodu, že mi práce přibývala postupně. Musel jsem se naučit s časem pracovat, takže time management, jak se říká na VŠE, jsem se učil postupně. To mi prospělo. V době studia na VŠE jsem ráno shodnou chodil do školy, odpoledne do televize. A když jsem měl na konci semestru odevzdat nějakou práci, tak jsem ji psal třeba ve druhém týdnu, protože jsem tam měl zrovna volno. Měl jsem štěstí, že jsem potkal Kubu Prühera, to je můj trenér, a ten mi ukázal, že se v životě dá dělat spousta věcí najednou a pořádně. Vodní slalom je skvělý v tom, že vás naučí samostatnosti v kolektivu. Jste pořád s lidmi, ale zároveň je to jen na vás. Ve slalomu je strašně důležité umět se rychle rozhodnout. Reaguje se na změnu vody, pokaždé jsou branky někde jinde. To mi do života hodně dalo – rychle vyhodnotit situaci, rozhodnout se a dělat věci klidně víckrát, než se to povede.

Díváte se na sebe v televizi?

Nemám to rád, ale musím, bez toho to nejde. Na některé díly se dívám bez zvuku, abych viděl, jak působím nonverbálně. To si myslím, že hodně lidí podceňuje, a tam může být něco, co může diváka rušit, ale já si to neuvědomím, protože je to přehlušené mým hlasem. Některé díly zase jen poslouchám, nesleduji obraz. Když jdu třeba běhat, tak si díl pustím do sluchátek a zjišťuji, zda to dokážu vnímat i když u toho něco dělám.

Dostal jste řadu ocenění za popularizaci vědy. Co pro vás znamenají?

Je to radost. Některé ceny jsou napsané na mě, ale je důležité si uvědomit, že jsou pro celý tým. Já jsem jen ten, který jejich práci předává dál, ale za tím vším je malý, ale velmi efektivní tým. Mám nesmírnou radost z té kombinace cen. Dostali jsme cenu Forbes 30 pod 30, což je „byznys“, TýTý, to jsou diváci, Křepelku, to jsou novináři, cenu Václava Havla, což je řekněme obec dokumentaristická, filmařská, a medaili Vojtěcha Náprstka od Akademie věd ČR, což je obec vědecká, a pak jsme dostali ještě cenu od Fyzikálního ústavu. Je to kombinace různých skupin lidí, která by každá měla chtít něco jiného, a shodnou se na tom, že tenhle pořad je dobrý, že tu práci děláme dobře.

Foto: archiv České televize, M.Křepelka, Zuzana Šmajlerová

Mohlo by tě zajímat: