iList.cz » Vojenský areál Brdy. Neprobádaná příroda, kde dávají divočáci dobrou noc

Vojenský areál Brdy. Neprobádaná příroda, kde dávají divočáci dobrou noc – část 2

18. 8. 2016 | Milan Klempíř | přehrada

Letos byl veřejnosti zpřístupněn vojenský areál Brdy. V dosud divoké přírodě není žádné značení, nebo hospoda, ale zato uvidíte průzračná jezera a na cestách potkáte místo lidí zblízka srnku.

O začátku naší cesty jsem už psal minule. První večer ve vojenském areálu jsme přespali ve stanu na jednom kopci s výhledem na Příbram. Druhý den dopoledne jsme potom projeli kolem trosek bývalé vesnice, přes tmavý les s památníkem padlých parašutistů a okolo starého lomu k přehradě.

Během přestávky u přehrady jsme si užívali výhled na celé jezero. Kolem úplně prázdno. I potom, když jsme dále pokračovali, nepotkali jsme téměř nikoho. Neprodíráte se davy turistů. Máte tu soukromí, jste uprostřed nedotčené přírody a pár metrů před vámi vám třeba přeběhne přes cestu srnka. Na druhou stranu tu není žádné ubytování, kempy nebo restaurace.

V celém rozsáhlém území je jediná hospůdka, nebo spíš bistro v obci Míšov na jihozápadním okraji. Skromné poutače na toto pohostinství lze zahlédnout již nějakých dvacet kilometrů před vesnicí. Cestu jsme tam měli i my. Mezitím jsme zahlédli na jednom rozcestí bývalou „polní nemocnici“. Pokud bychom ale předtím nezjistili, že se jedná o „polní nemocnici“, nikdy by nás to asi nenapadlo. Byl to větší srub, který připomínal seník. Opodál se ještě nacházela vyschlá studna.

Sjeli jsme na kolech cestu, kam se místní neodvážili ani s traktorem

Pohostinství ve vesnici Míšov bylo skromnější, ale přišlo velmi vhod. Mají tam výbornou krkovičku a dobré pivo. Ceny jsou také přijatelné. V tomto bodě jsme také kolem druhé odpoledne opouštěli areál příbramských brd. Mezi vesnicemi jsme si chtěli zkrátit cestu lesní stezkou.

Cestou nás ale zastavili dva místní a varovali nás, abychom tamtudy nejezdili. Trať nazvali dokonce jako „pekelnou cestu“ pro jízdní kola. Prý by tam nejeli ani s traktorem. Trochu nás zviklali, ale nechtěli jsme objíždět celý les. Rozhodli jsme se trochu zariskovat. Projížděli jsme zablácenou pěšinou přes kořeny, balvany a výhonky mladých malin. Nicméně sesednout z kola jsme museli jen asi dvakrát kvůli loužím uprostřed houští. Jinak byla cesta sice trochu pomalá, ale příjemná.

Dále jsme pokračovali přes několik obcí kolem Brd. Dokonce jsme chvíli zastavili v jednom poli s hráškem, kde jsme si dali druhou svačinu. Kolem půl sedmé jsme potom začali hledat vhodné místo pro stanování. Vytlačili jsme kola na jeden kopec a na mechu v lese jsme si postavili stan. Za celý den jsme ujeli asi šedesát kilometrů a byli jsme vyřízení. Koupili jsme na večer becherovku, ale dali jsme si každý jen několik loků a únavou jsme usnuli kolem půl deváté večer.

Kolemjdoucí poradili, ale dvakrát se zeptali, kolik stojí naše kola

Ráno nás vzbudil déšť. Do stanu sice neteklo, ale jinak nás to moc nepovzbudilo. Podle předpovědi mělo být oblačno. Rychle jsme tedy sbalili stan a přemýšleli, co dál. Vzhledem k počasí jsme se rozhodli výpravu předčasně ukončit. Když jsme ale sjeli z kopce dolů, už nepršelo, ale byla jen mlha.

Tak jsme si to namířili asi k sedm kilometrů vzdálené vesničce, kde se nacházelo nádraží. S tím, že si tam rozmyslíme, co dále. Putování však bylo úmorné. Včerejší túru jsme silně cítili. Také proto, že jsme jeli celou dobu s těžkým batohem. Jednomu z nás dokonce napuchlo koleno. Zvolnilo se tedy tempo a většinu cesty jsme kolo tlačili. Nemůžu ale říct, že by mi to byť jen trochu vadilo. Sám jsem byl dost unavený.

Nakonec jsme se rozhodli, že kamarád pojede rovnou do Prahy a my si dáme ještě malou túru z Berouna do Koněprus a zpět na vlak do Srbska. Prý to mělo být ze začátku trochu do kopce z údolíčka. Nakonec to bylo půl hodiny ostře do kopce. Z nejhlubšího údolí Berounky jsme vystoupali téměř na nejvyšší bod v celém širokém okolí.

Cestou jsme potkali dva spoluobčany, kteří nám dobře poradili, kudy se dostat nad Koněprusy, ale byli velmi zvědaví, kolik stálo kamarádovo luxusně vypadající kolo. Raději jsme se tedy s nimi kvapně rozloučili. Obecně byli kolemjdoucí ochotní a asi dvakrát nás ušetřili zbytečného bloudění. Ke konci jsme sjeli lesními stezkami prudce dolů do obce Srbsko, kde jsme si dali oběd a symbolicky tak zakončili sportovní víkend.

Když vás chytí v zakázaném areálu vojáci, nevědí, co s vámi

Ve vlaku cestou do Prahy se s námi dal do řeči jeden starší pán. Prozradili jsme mu, že jsme navštívili bývalý vojenský areál Brdy. Jemu se hned rozzářily oči a začal nám vyprávět, že se jednou dostal do té oblasti, když se tam ještě nesmělo. Byl prostě zvědavý. Tak se chtěl podívat, jak to tam vypadá. Bohužel ale byl prozrazen a jeden voják ho zatknul. Dovedl ho na velitelství do místnosti pro návštěvníky.

Zmíněný voják šel hledat nadřízeného, aby se s ním poradil. Vzhledem ke způsobu chování vojáků k němu ale bylo zjevné, že moc nevědí, jak s ním naložit a jsou trochu bezradní. Pán prý tenkrát začal být nervózní, protože se chtěl vrátit do večera do Dobříše. A v té místnosti v Brdech musel čekat několik hodin.

Nakonec si pro něj ale přijeli policisté přímo z Dobříše. Očekával, že dostane tučnou pokutu, strážci veřejného pořádku ho však jen poučili o tom, že se nesmí vstupovat do vojenského prostoru a pustili ho bez finanční sankce. Nakonec se ještě dostal zdarma zpět do Dobříše. Je otázka, jak by vojáci naložili s námi, kdyby nás objevili den předtím v té dosud nepřístupné části. Nejspíše by se ani neobtěžovali nás poučovat a otráveně by nám ukázali cestu zpět.

Foto: autor

ČTĚTE TAKÉ: