O cenzuře a nebetyčné důležitosti

26. 4. 2015 | | Názory

Za nějakých šest let, co se věnuji ať už profesionálně nebo ve
volném čase v iListu novinařině, jsem se setkala s velmi zvláštním
fenoménem. Že mezi zkušenostmi a pocitem vlastní důležitosti existuje dost
velká nepřímá úměra.

Tak například členové bankovní rady ČNB, bývalý prezident, uznávaní
profesoři, či manažeři celostátních firem vám mnohdy řeknou na diktafon
spoustu nových informací či kontroverzí a jen zřídka kdy požadují
autorizaci. Neboli přečtení výsledného rozhovoru – protože splést se
může každý, přepsaný text vypadá zkrátka jinak, než když si povídáte
u čaje, a zvláště u závažných společenských témat je kontrola
pochopitelná. Takže vždycky potěší, když někdo tak vysoce postavený
řekne, že vám věří a že nemá důvod opravovat to, co už jednou řekl.
A pokud o tu autorizaci náhodou stojí, upraví v dlouhém textu pět slov,
poděkuje a popřeje vám hezký den.

Jen pro upřesnění: autorizace není žádná povinnost. Jde o projev
dobrých vztahů, nic víc.

Pak tu máme druhou skupinu lidí. Úřednice, které řídí projekt Y na
úřadě Z, vedoucí útvaru A v instituci B, studenty, kteří se (jako
spousta lidí před nimi) dobře umístili v nějaké soutěži nebo se stali
členy jedné z X organizací na jedné z mnoha škol ve městě. A tito
lidé často mají pocit, že si v komunikaci s novinářem mohou dovolit
prakticky cokoliv.

Začíná to přesvědčením, že nic významnějšího než článek
o nich, jejich nápadu či úspěchu neexistuje. Chyba lávky. Rozhodně se
tím žádným lidem nevysmívám, ani neshazuji to, co dělají –
v takovém případě bychom o tom ostatně nechtěli psát. Všechno má ale
své meze. Každopádně mnohdy není výjimkou, že vyžadují dvakrát delší
rozhovor, než se běžně dělají s děkany či třeba šéfy bank, a trvají
na tom, aby měli před jménem i za jménem všechny existující funkce a
tituly (schválně, viděli jste to někdy v článcích o Klausovi či
Singerovi?) Ale jo, chápu, objevit se v novinách je svým způsobem svátek.
Podobné sebevědomí je navíc neškodné, editor se tomu zasměje, článek
upraví a jede se dál.

Mnohem horší jsou pokusy těchto lidí o cenzuru obsahu! Za zvláště
drzé považuji, pokud při čtení hotového rozhovoru polovinu toho, co před
tím řekli, promažou nebo totálně změní nebo pokud vám začnou
u rozhovoru měnit otázky. Ještě absurdněji to vypadá, pokud dojde na
autorizaci článků. Na vysvětlenou: články by se autorizovat vůbec
neměly. Daný člověk tam většinou má totiž maximálně tři citace,
které často navíc poskytuje písemně, takže má předem dost času na to,
aby si je promyslel a zkontroloval. Pokud to ale například ochotný
začínající redaktor udělá, tak přichází „boj“. Daná osoba se
totiž občas nespokojí s tím, aby se podívala jen na svá vyjádření.
Místo toho se pustí do „přepisování“ celého textu a párkrát jsem už
zažila, že se tito lidé pokusili změnit i citace dalších osob (obvykle
protistrany). Časté jsou i výhružky, že se jim celý článek nelíbí a
oni jsou proti jeho publikaci.

Takže, aby v tom bylo jednou pro vždy jasno, milí čtenáři či
respondenti. Velmi si vás vážíme, články ovšem nepíšeme na ničí
objednávku, ale proto, že se nám dané téma líbí a rozhodli jsme se jej
zpracovat. Pokud chcete, aby vám někdo vytvářel texty na míru a pouze
z ingrediencí, které si sami vyberete, tak si pořiďte tiskového mluvčího
nebo si u nás objednejte PR článek. Vždycky od vás rádi uvítáme tipy na
zprávy, reportáže či rozhovory, ale musíte se smířit s „pravidly
hry“ – že jsme to my, kdo vymýšlí otázky, píše „text okolo“ (a
pak za jeho pravdivost nese odpovědnost), vybírá jaké k němu vyjdou fotky
(i to se nám někteří z vás už snažili diktovat). Pokud máte pocit, že
by vás vše zmíněné bavilo, můžete se k nám do redakce samozřejmě
vždy přidat.

O tom, jak bude výsledný článek vypadat, v každém případě
rozhodují editoři a šéfredaktor a ne nikdo zvenčí.

A hlavně prosím myslete na to, že pokusy o cenzuru tak
„výbušných“ vět jako: „Slečna XY se zapojila, aby se mohla setkat se
zajímavými lidmi,“ a prskání a vyhrožování kvůli tomu, že jsme
nevyjmenovali všechny vaše existující funkce, působí ve srovnání se
všemi, kteří to mnohdy už dotáhli dál a přesto dokáží zůstat nad
věcí, spíše směšně.

Komentář reprezentuje názor editorky, která nedávno při diskuzi
s ostříleným a zkušeným kolegou zjistila, že je ještě
zatraceně mírná.

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: