Železnice Černé Hory: žádný spěch

12. 3. 2015 | | Cestování titulní obrázek

Černá Hora je věrná svému názvu. Je to
značně kopcovitá země, vždyť hory zabírají většinovou část její
rozlohy. Připomíná v tomto ohledu trochu Švýcarsko, tedy až na to, že má
k té vší kráse ještě to moře. A možná ještě v jednom ohledu –
nachází se zde jedna z nejkrásnějších evropských železničních tratí,
spolehlivě řazená do deseti nejkrásnějších tratí starého
kontinentu.

Na rozdíl od Helvetie a její široce
rozvětvené železniční sítě je však v Černé hoře tato krásná
páteřní trať takřka osamocena. Železniční trať spojující
přímořské městečko Bar v Černé Hoře se srbským Bělehradem je vůbec
zajímavý a odvážný počin. Ode dávna bylo z ekonomických, strategických
a rekreačních důvodů žádoucí propojit Bělehrad s pobřežím Jadranu.
Myšlenky na výstavbu železnice se objevovaly mnoho desítek let před
samotným zahájením komplikované stavby trati v roce 1952. Ta vede přes
více než čtyři sta mostů a je prošpikována neuvěřitelnými 254 tunely,
z nichž tři mají více než 5 kilometrů. Hornatý charakter krajiny ovšem
komplikoval práce a přes 500 km dlouhá trať tak byla otevřena po dlouhých
33 letech výstavby. První slavnostní jízdou v té době ještě
neelektrifikované tratě ji otevřel maršál Tito ve svém proslulém Modrém
vlaku – nejluxusnějším vlaku bývalé Jugoslávie. To se psal
rok 1976.

Ovšem spoléhat se na černohorské vlaky?
Spíš není radno. Natěšen na úchvatné scenerie jsem se před několika
málo lety vydal vlakem vyjíždějícím ráno z pobřežního letoviska Bar
vstříc srbskému hlavnímu městu. Z Baru do Bělehradu to bylo tehdejším
denním spojem podle plánu zhruba 11 hodin jízdy. Oproti dobám po čerstvém
otevření trati tedy trochu nečekaně o zhruba čtyři hodiny více, vinou
špatného stavu trati a kriticky nedostatečným prostředkům směrujícím
na její údržbu.

Pohoří Durmitor

Naskočil jsem do vlaku
v Podgorici, omšelém hlavním městě Černé hory, ale natěšení z jízdy
bylo možná až příliš velké, protože hned po asi sto padesáti metrech
jízdy se vlak na dlouho zastavil. Perón byl ještě na dohled za vlakem.
Většina cestujících vystoupila obhlídnout situaci, pohledy směřovaly
před lokomotivu. Já a další dva tři turisté, kteří tímto spojem
cestovali, jsme si periferním pohledem kontrolovali dvířka, pro případ
nezbytnosti bleskového skoku zpět, kdyby se opravdu vlak hodlal brzy rozjet.
To se ukazovalo jako docela bláhová myšlenka, fousatí Černohorci
nevzrušeně pokuřovali vedle vagonu, jako by tady byla plánovaná zastávka.
Jeden z nich ke mně prohodil: „Teď uvidíš, jak v téhle zemi všechno
funguje velmi pomalu.“ A opravdu, až po více než půlhodině doputovala
před lokomotivu sanitka. Pravda, měla to ztížené jízdou po kolejích od
kousek vzdáleného přejezdu. To, že se někteří další spolucestující
rozhodli risknout vyrazit k několik set metrů vzdálené a dost nerovným
terénem oddělené benzince pro cigarety naznačovalo, že rozjet se opravdu
nebude na pořadu dne, nebo aspoň hodiny. A tak až po téměř čtyřech
hodinách vyšetřování, ohledání těla a stání se vlak rozjel vstříc
Bělehradu. Neuvěřitelná jedna čtvrtina celkové délky trasy vede
v tunelu, ale zdálo se, že je to mnohem víc. To však jen na krajinu venku
padl soumrak a nejlepší scénické úseky trasy jsme tak – k mému
spadlému koutku úst – projeli až za tmy.

Boka Kotorská

Pomalá cesta pozpátku časem 

Na trase jsme postupně
nabrali ještě další sekeru a s celkovým účtem pět a půl hodiny
zpoždění přijeli někdy až po půlnoci do Bělehradu. Skoro se mi nechtělo
věřit tomu, že zpoždění z posledního vlakového zážitku na Balkáně
z před pár týdnů bylo překonáno. Do Černé Hory jsem se to léto dostal
ze Slovinska, přes Chorvatsko a Bosnu. Ze Záhřebu do Sarajeva jsem taky
využil útulnosti vlaku. Značně archivního, s dřevěným interiérem
pamatujíc dobu minulou a skandinávskými popisky štítků u záchodů.
V polích jsme i v tomto případě vydatně postáli a do Sarajeva dorazili
zhruba čtyři a půl hodiny později oproti plánu. Ale byly to romantické
chvíle, pozorovat na poli babičky, jak sundávají své šátky a
prostírají na nich svačinu. Jako bychom se v čase posunuli o pár desítek
let nazpět.

Kdo ví, třeba se jen sešly
dva dny plné náhod. Jízda vlakem na Balkáně je určitě divoce romantickou
záležitostí a to nejen pro fandy železnice. Máte-li však pouze omezený
čas k průzkumu a poznání balkánských končin či pevně dané plány,
spoléhat se na železnici v těchhle končinách tak může být – i díky
jejímu místy archaickému charakteru a stavu – docela loterie.

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která
pořádá zájezdy pod stan do Černé
Hory, Bosny i dalších balkánských zemí.

Čtěte také:

Mohlo by tě zajímat: