Tenista Kodeš: Když vyhrajete Grand Slam, každý si to zapamatuje

19. 12. 2014 | | Rozhovory, Sport titulní obrázek

Wimbledonský a Pařížský vítěz, pražský rodák Jan Kodeš
zavzpomínal při našem rozhovoru na léta strávená na Vysoké škole
ekonomické při studiu Vnitřního obchodu. Zmínil, jak těžké bylo
dostudovat, jak vzpomíná na výhru Grand Slamů i na léta strávená
u tenisové reprezentace v Davisově poháru.

Jak vzpomínáte na léta na ekonomce? Jaký jste byl
student?

Zařadil bych se do středu, protože to bylo dané tím, že jsem začal
být reprezentantem v tenise a začalo to být komplikovaný. První dva roky
jsem dělal normálně a od třetího ročníku jsem měl individuální plán,
který musel schvalovat děkan. Musel jsem dopředu nadiktovat termíny
zkoušek, kdy je udělám. A tam se ukázalo, že jsem pořádný student,
protože jsem je všechny splnil. Tam šlo o to, že jsem vždycky dělal
zimní semestr normálně a letňák byl přeložený na zimu, takže rok jsem
dělal jeden semestr. Třetí, čtvrtý a pátý ročník jsem dělal po dvou
letech, ekonomku jsem teda studoval osm let.

Bylo těžké skloubit tenis se školou?

První dva roky jsem byl s tou svojí partou. To bylo příjemný, protože
jsme si mohli pomáhat. Když jsem třeba nešel na přednášku, tak mi někdo
předal materiály. Společně jsme chodili do knihovny, kde jsme vypisovali
učivo, které bylo potřeba, což byl problém, protože materiály nebyly
k dispozici. Kdo nešel na přednášku, tak hledal. Někde poznámky sehnat
musel. Buď to získal od spolužáka, nebo musel do knihovny, kde učebnice a
skripta byly většinou rozebraný. Když jsem pak začal cestovat víc, tak se
mi spolužáci oddálili a v ten moment byl docela problém, protože jsem byl
na nich závislý. Ti, co se mnou soucítili, tak mi ještě dodatečně něco
pomohli. Potom to byla řehole, protože to bylo na mně samotném. To byla
první věc, která byla velmi důležitá.

A ta druhá?

Moje starší sestra, která vystudovala VŠE přede mnou, učila na
střední ekonomické škole v Resslově ulici. Hrozně mi pomohla, protože
jak byla kantorka, tak mi vždycky dokázala z těch pěti nebo osmi set
stránek vybrat, co je důležitý, co se mám naučit, pak mi říkala:
„Z tohohle otázky určitě nebudou, tuhle kapitolu nečti.“ Můžu říct,
že ze sedmdesáti procent se vždycky trefila.

Četba mi pomáhala překonat nervozitu

Když jste objížděl turnaje a do toho studoval, říkal jste si
někdy, že třeba se školou skončíte?

Nechtělo se mi to dodělat. Když jsem byl na konci třetího ročníku a
hodně cestoval, tak jsem si bral skripta do vlaku, když jsem jel třeba ze
Zagarozy do Barcelony, to bylo čtyři a půl hodiny. Vyndal jsem skripta
z hospodářský geografie a podtrhával jsem. Nechci, abyste ze mě měly
pocit, že jsem byl student, který se učil každý den, to vůbec ne, ale do
letadla jsem si vždycky nějaká skripta vzal. Říkal jsem si, že když mi
bude nejhůř, tak mám nějakou četbu. A mně to pomohlo v tom tenise, že
jsem se odreagoval od nervozity. Když vás čeká druhý den zápas, tak
člověk na to pořád myslí, a když si něco přečte, tak se úplně
oddálí. Ten mozek se vypne na určitou věc a zapne se na něco jiného.
Takže jsem se dostal do stavu, kdy se mi už nechtělo tu školu dodělat, měl
jsem pocit, že je to zbytečný.

Co vás tedy motivovalo dostudovat, když jste měl tenisovou
kariéru?

No právě, a tady bych chtěl vyzvednout, že jsem univerzitu dokončil
zásluhou mého otce. On byl právník a ten mě do toho neustále montoval a
pořád říkal: „Podívej, jednou si zlomíš kotník, nebudeš moct
trénovat. V budoucnu se ti to bude hodit, budeš inženýr.“ Furt mi to
opakoval. Když jsem přijel ze zájezdu, tak se mě ptal: „Máš dělat
ještě nějaké zkoušky?“ A já: „Jo, mám ještě tři.“ A on: „Kdy
na to jdeš?“ Já: „Nevím, nejradši bych toho nechal.“ Mě trápilo to,
že člověk si musel domluvit zkoušky. Jak jsem měl ten individuální plán,
tak to znamenalo, že jsem musel přijít do školy a najít toho kantora,
který mě měl zkoušet. To jsem se dozvěděl na děkanátu a já toho
pedagoga nemohl sehnat. Tohle domlouvání bylo pro mě nejtěžší. Někteří
se až ode mě dozvěděli, že mám individuální plán, navrhli náhradní
termín zkoušky, někteří řekli za čtrnáct dní, někdo za dva dny.

Stíhal jste se tak rychle naučit na zkoušku?

Musel jsem se učit třeba do pěti do rána, protože člověk se přes den
nic nenaučí. Měl jsem naštěstí vůli, jak na ten tenis, tak na školu,
takže když jsem se zabejčil, tak jsem byl ochotný to číst do čtyř, do
pěti do rána a pak jsem zas ráno do jedenácti vyspával. Měl jsem ale
dobré, že se o mně tradovalo: „Kodeš, ten řekl, že to udělá, tak to
udělá.“ Ale byli tací, kteří si nechali udělat individuální plán, ale
nezvládali to. To mi říkal i táta: „Hele, jak je jednou naštveš, tak
oni se na tebe naprdnou.“ To jsem nechtěl, tak jsem měl vždycky tu snahu.
Ale musím říct, že mít od začátku individuální plán, tak to
nedodělám, to je hrozně těžký.

Měl jste nějaký předmět, se kterým jste bojoval?

Nejhorší zkouška pro mě byla matika a statistika. Já byl na ty šprtací
se předměty: zbožíznalství, geografie, které jsem si přečetl a
odvykládal je, ale jak tam byly derivace a integrály, to bylo příšerný.
Ale to se odbylo naštěstí v druhým ročníku a pak byl svatý pokoj.

Když vyhrajete Grand Slam, každý si to zapamatuje

Co vás hnalo dopředu v tenisu?

Vítězství. Tam vás motivuje, že chcete vyhrát ten turnaj. Víte, že
uděláte určitý počet bodů, že budete určitým postupem na žebříčku,
že se dostanete do Masters, že vyhrajete grandslamový turnaj, a tak dále.
Tam ta motivace je, že chcete být šampion. To vás žene dopředu. A ta
škola pro mě v téhle době byla taková bokovka. V podstatě ten závěr
jsem dělal kvůli tátovi, protože mě furt strašil.

Pomohlo vám studium ekonomky v tenisové kariéře?

Právě že vůbec. Pomohlo mi to v otázce vojny, protože byl odklad.
A pak přišel zlom, že sportovní kariéra dostala přednost před školou.
To nebylo hned na začátku, ale uprostřed studia. Když jsem v roce
1964 nastoupil na ekonomku, tak jsem byl dorostenecký mistr republiky, což
nic neznamená v juniorském sportu. To jsem žádná hvězda ještě nebyl,
ale pak za dva, tři roky to přišlo. Vyhrál jsem mistrovství republiky
mužů, byl jsem první hráčem republiky. To se psal rok 1966, začal jsem
hrát Davisův pohár jako reprezentant, kde jsem byl patnáct let.

Jak byste zhodnotil bílý sport?

Tenis je individuální sport. Cestujete, hodně je člověk osamělý. My
jsme třeba cestovali ve dvojicích, někde jsem byl sám, třeba v Argentině,
takže jsem se tam skamarádil s Brazilcem, Chilanem a navzájem jsme si
pomáhali. Pak jsme jezdili s Honzou Kukalem. Takže se člověk naučí být
jako individualista, vlastně i sobec. Pořád myslíte, abych já vyhrál, ale
to kamarádství bylo mnohem větší, než je dneska. I s těmi největšími
rivaly, které jsem měl kolem sebe, jsem společně trénoval, zašel jsem
s nimi na džus nebo na kafe. Prostě to tak bylo. Dneska je to jiný.

V čem?

Dneska ten hráč má svý obdivovatele, nohsledy kolem sebe, což mi přijde
hrozně přehnaný. Přijede a má kolem sebe šest lidí – vyplétače,
doktora, psychologa, rádce a já nevím, co všechno. Já bych to nesnesl, aby
mi do toho každý kecal. Všichni jsou totiž hrozně chytří. Tenis je
těžký sport. Když se dostanete na nějakou úroveň, tak každý ví
všechno nejlíp.

Pokračování článku vyjde zítra.

Foto: Kristina Tůmová, oficiální stránky Jana Kodeše

ČTĚTE TAKÉ:

Mohlo by tě zajímat: