Na výletech, které pořádám, se tříbí charaktery. Našel jsem tak řadu přátel i mezi studenty

15. 5. 2014 | Tereza Mynářová |

“Málokde se člověk ukáže jako tam, když půl dne leje a on v tom
musí postavit stan, přespat a druhý den zase do toho deště vyrazit,”
říká Ladislav Tajovský, který přednáší na Národohospodářské
fakultě a ve volném čase pořádá výlety po celém světě. Těch se mohou
účastnit i studenti VŠE. Ačkoli někteří považují tyto výpravy za
extrémní, podle Tajovského tomu tak není. Mimo jiné proto, že když
cestuje s dalšími lidmi, má podle svých slov větší averzi k riziku.

První část rozhovoru, ve kterém vysvětluje, proč se začal zajímat
o Ameriku nebo proč nevolí do Evropského parlamentu, najdete v tištěném
vydání iListu, které je stále v prodeji.

Co vás láká na odlehlých hornatých nebo, řekněme, extrémních
krajinách, do kterých jezdíte?

Nevím, jestli extrémních, ale jedna moje oblíbená kapela zpívá
„kdysi jsem žil ve velikým městě, teď je mi líp na vedlejší cestě“,
tak to je můj případ, i když žiju v Praze. Vždycky jsem byl člověk,
který měl hodně blízko k přírodě – i vzhledem k tomu, že
pocházím z malinký vesnice a místa, kde je hodně lidí, mě čím dál
víc odpuzují. Připadám si jako barbar, naposledy včera jsem se dohadoval
s kamarádem, kterej mi říkal, že v nějakým městě je skvělý muzeum,
depozitář Národního muzea, ale mě to absolutně nezajímá. Mnohem radši
se půjdu podívat do pěknýho lesa na skálu, kde si večer udělám ohýnek a
opeču buřta. A je to čím dál tím silnější.

Kam jste jel do zahraničí poprvé sám?

Já hodně cestuju, což je dáno i tím, že nemám rodinný ani jiný
závazky, ale cestovat jsem začal strašně pozdě. Rodiče mě k tomu
nevedli, nikam jsme necestovali. Měli jsme chalupu, kde jsme do mých 25 let
trávili všechen čas a strašně mě to nebavilo. A cestovat jsem začal až
ke konci devadesátých let. Poprvé mimo Evropu jsem jel, až když mi bylo 32,
takže v roce 2005. Vždycky říkám, že kdybych si mohl vybrat, jestli jet
na čtrnáct dní na Bahamy sám, nebo na čtrnáct dní za Havlíčkův Brod do
lesa s kamarádem, určitě bych si vybral to druhý. Cestuju s blízkými
lidmi. Ale jak zjistíte sami, ne úplně vždy a na všechno člověk najde
spřízněný duše. Přátelé, se kterýma člověk cestuje jako student,
potom cestovat už nechtějí nebo nemůžou. Do Kyrgyzstánu jsem poprvé vyjel
sám, protože všichni měli strach.

Zájezdy bych už nepořádal

Máte nějaký svůj rituál, když dosáhnete
vrcholu hory?

Já má rituálů nebo spíš tradic a zvyků spoustu, ale když někam
vylezu, tak ne. Podám si třeba ruku s přáteli, to je všechno.

Na internetu jsme narazili na váš popis výstupu na horu Aconcagua,
který je nazvaný „Přežil jsem vlastní smrt“. Máte podobné zážitky
na každoročním pořádku, nebo byl tento už výjimečný?

Určitě to byla jedna z drsnějších situací, ale já rozlišuju, jestli
cestuju sám, nebo s někým. Když cestuju s lidmi, s přáteli, kteří mi
věří jako průvodci nebo vedoucímu, tak se snažím vyhnout hazardu. Mezi
rizikem a hazardem je sice úzká, ale zřetelná hranice. Když ale cestuju
sám, což je tedy čím dál tím míň, tak se nevyhýbám ani rizikovějším
aktivitám – moje averze k riziku je asi dost malá, když bychom zůstali
u ekonomické hantýrky. Také je to dáno tím, že nemám rodinu, takže
nemám ten důvod, že bych někomu chyběl jako živitel. Ale ta Aconcagua byla
hodně na hraně, to jsem přežil náhodou.

Pokud jedete s lidmi, v jak velké skupině obvykle
cestujete?

Kdysi jsem organizoval i autobusové výlety do Skandinávie, to už bych
v životě nedělal. Teď je to v naprosté většině případů do desíti
lidí. Jsou výjimky, kdy to je jinak, teď nás bylo v Alpách pět, ale šest
až deset lidí je takový průměr.

Jezdí s vámi i studenti z VŠE?

Ano. Co mi cestování nejvíce dalo, je to, že jsem poznal skvělý lidi,
že mám spoustu přátel, který jsem potkal někde na cestách. A to platí
i pro hodně studentů, kteří jsou dramaticky mladší než já. Docela mě
baví sledovat studenta, který se přidá na ne úplně tradiční výlet, jak
se nejdřív diví, je v šoku a pak se mu začíná líbit to, co se
líbí mně.

Stane se, že student podobnou výpravu nezvládne, případně jede
jen jednou?

Jsou samozřejmě spousty případů, že si s lidmi nesedneme – já
nejsem zase úplně člověk, kterýho by snesli všichni. Cesty, který
podnikám já, jsou pro průměrného člověka prý lehce extrémní. Nechci,
aby to znělo, že dělám extrémní věci, myslím, že ne, ale tříbí se
tam charaktery. A málokde se člověk ukáže jako tam, když půl dne leje a
on v tom musí postavit stan, přespat a druhý den zase do toho deště nebo
sněhu vyrazit, někteří na to prostě nejsou. Stalo se už, že někteří to
vnímali jako věc, která se jim nelíbí, a mě to potom hrozně mrzelo.

Nebaví mě cestovat tam, kam jezdí všichni

Kam byste se chtěl ještě podívat, co je ještě vašim
cestovatelským snem?

Jet tam, kde to mám rád, se svejma dětma a manželkou. Dovedu si
představit, že potom nebudu jezdit do svý milovaný Bolívie nebo na Island
každej rok nebo ob rok, ale jednou za pět let a zbytek strávím po cestách
v Čechách, protože to je další důležitá věc – na cestách jsem
potkal spousty lidí, kteří nikdy nebyli třeba v Českém Švýcarsku.
Určitě bych se jednou chtěl podívat na Antarktidu. Ale nebaví mě jezdit
někam, kam jezdí všichni, mnohem radši vylezu na čtyřtisícovku sám, bez
pomoci, než na osmitisícovku s nosičem.

Jak se vám daří skloubit cestování a práci během
semestru?

Měl jsem vždy vysoké štěstí na spolupracovníky a na nadřízené, jak
přímé, vedoucí katedry, tak vedení fakulty, kteří mi vycházejí
vstříc. Já se toho snažím nezneužívat, snažím se, aby studenti neměli
pocit, že jim něco dlužím. Když tady nejsem, tak se jim to snažím
vynahradit, aby žádná hodina neodpadla.

Věnujete se ještě běhání?

Sportuju v rámci svých zdravotních omezení. Rozhodně bych neřekl, že
mě běhání nějak extra baví, ale je to věc, kterou člověk může dělat
sám a v podstatě kdekoliv a není úplně drahá.

Máte v Praze nějaké oblíbené místo, kde
trénujete?

Vždycky, když si hledám bydlení, mám i nezbytnou podmínku, aby tam
bylo kde běhat. Teď jsem například v Malešicích a chodím běhat podél
Rokytky.

Třetí část rozhovoru, ve které se Ladislava Tajovského ptáme
na to, jak se dostal k výuce ekonomie pomocí filmů nebo jak vzpomíná na
svůj vysokoškolský život, si můžete na našem webu
přečíst zítra.

ČTĚTE TAKÉ: