Julské Alpy, které se z velké části rozkládají ve Slovinsku, se
právem označují za nejhezčí podívanou v zemi. Na jejich nejvyšší
vrchol se dostanete po zajištěných cestách.
Přechod Julských Alp jsem absolvovala s mojí kamarádkou asi před třemi
lety v rámci třídenní výpravy jedné brněnské cestovní kanceláře.
V podstatě se jednalo o moji první zkušenost s nějakým vyšším
horským výstupem. Právě tady jsem si uvědomila, že veškeré moje
v budoucnu vydělané peníze nejspíše půjdou na podobné výlety.
Slovinsko je jednoduše krásnou zemí. I když se říká, že není hora
jako hora, přesto mi některé z těch, které jsem už viděla, připadají
trochu podobné. U těch slovinských je to naopak. Liší se svým vzhledem a
stejně tak slovinská příroda.
Narozdíl od Švýcarska zde nejsou krajiny blízko obydlí tak precizně
upravené a vše je tak nějak divočejší. Fascinuje mě právě jiný vzhled
skal, než na které jsem zvyklá. Pokud jste viděli filmy o Vinettouovi, tak
slovinské hory jsou velmi podobné. Není se čemu divit. Filmy se natáčely
v Chorvatsku, které se Slovinskem sousedí.
Jak brzy zjistíme, brněnští průvodci jsou veselá kopa, což nás
v budoucnu přiměje jet s nimi ještě jednou. První den se pohybujeme ze
začátku v lesích, odpoledne už výše v horách. Legračně na nás
působí některé cedulky s informacemi. Slovinský jazyk je zvláštní a
některá slova vypadají v našem českém podání často jako sprostá.
Místní na horu vyběhnou
První večer přespáváme na chatě Planika. Po večeři nás průvodci
učí, jak se zajistit na takzvaných ferratových cestách. Práce s lanem a
jištění ale není těžké. Jednoduché ferratové cesty na nejvyšší
vrchol Slovinska Triglav (2864 m) jsou tak vhodné pro všechny začínající
horolezce.
Když už si myslíte, že vše celkem slušně zvládáte (navázání lan,
přecvakávání karabin, apod.), tak vás rychlým krokem předběhnou nijak
nezajištění místní Slovinci, kteří výstup na Triglav berou
pravděpodobně jako menší ranní vycházku. Spíše výběh.
V případě naší začátečnické skupiny nefungují ani tabulky
s časovým údajem, tedy za jak dlouho se daný člověk dostane na určené
místo. Co má trvat hodinu, jdeme hodinu a půl a podobně. Kromě jednoho
nebezpečného a úzkého místa, kde to klouže, se ale nesetkáme s ničím
obtížnějším.
Jinak velmi pěkný výhled z nejvyššího vrcholu Slovinska není možné
kvůli počasí vidět. Narychlo se vyfotíme na vrcholu a odcházíme hned
pryč. Zpátky sestupujeme přes Malý Triglav a okruhem zpět na chatu Planika.
Odtud se přesuneme k druhé a nedaleké chatě na hoře Kredarica s názvem
Triglavski dom, kde strávíme další noc.
Červené skály se neslézají
Další den se vydáváme přes různé výstupy a přechody hřebenů na
Cmir (2393 m). Právě z hřebenů jsou ty nejkrásnější pohledy a díky
slunnému počasí vidíme i hodně vzdálené vrcholky hor. Průvodci
slibují, že uvidíme i kozorožce, ale nikde nejsou.
Zajímavou zkušeností je například slézání nebo vylézání
žebříků, které tvoří jen železné tyče zabodnuté do skály. Stejně
tak přelézání strmé stěny, kdy na tyče došlapujete dole nohou, zatímco
nahoře se přidržujete železného lana.
I když uklouznutí na železných tyčích by znamenalo strmý pád a
následnou smrt, většina účastníků včetně mě je v tomto případě
jednoduše líná se jistit. Stěny je totiž možné přejít při troše
opatrnosti velmi snadno.
Některé ze skal jsou zajímavým způsobem oranžově až červeně
zabarvené. Takové není radno slézat, protože jsou zčásti sesunuté a
snadno by na nich mohl někdo spadnout dolů. To samozřejmě ale většina
horolezců ví.
Poslední den je náročnější než ty předešlé. Téměř pětihodinový
sestup dá zabrat všem kloubům, ale i tak mě sestup baví. Dotýkat se skal
a lézt po nich je rozhodně úplně jiný zážitek než
boulderová stěna.
Foto: Jana Jaklínová
Čtěte také:
