Fejeton ze sídliště, kde je vše povoleno

19. 6. 2013 | | Názory

Tak jsem opět dostala nahlas vynadáno. Za to, že jsem sousedku poprosila,
zda by po mně její, odhadem metrový zvířecí miláček nemohl přestat
skákat.

Řvou po vás lidé za to, že se bojíte pavouků nebo myší? Že
neskousnete drcení polystyrenu nebo škrábání na tabuli? Mně nevadí ani
jedno, ale z nějakého důvodu jsem dostala do vínku respekt ze psů, kteří
mi dosahují výš než po kolena a potřebují skočit na každého, kdo
jde kolem.

Třeba proto, že jsem pomalu od batolecího věku slýchala „pozor,
nepřibližuj se“, takže jsem vyrostla s představou, že velký pes =
nebezpečí. Když mi bylo sedm, sousedce jeden takový prokousl nohu. Záněty,
operace, asi roční komplikace, majitel se (samozřejmě) dušoval, že „ten
náš je přeci hodný“ (ten na člověka nejde).

Ale to není překvapení – nevyzpytatelní bývají i lidé. Navíc jsem
si postupně na psí pozornost zvykla. Panika na mne v prvních vteřinách
padá dál, většinou se schovávám za všechny, kteří si ten zájem
užívají více. Po deseti patnácti minutách se ale „otřepu“ a zapomenu,
že v mé blízkosti jakýkoliv velký pes je (na ty malé počáteční
ostražitost z nějakého důvodu neplatí vůbec). Pokud se potom vidíme
příště, na strach už většinou vůbec nepamatuju.

Nakonec se mi to zdá vlastně normální, že ať si pes zadovádí. Dokud
zůstanu vcelku, o nic nejde, a pokud se osmělím, tak si i pohraju. Trocha
adrenalinu nevadí. Na rozdíl od chování všech, kteří se sice naučili,
že není slušné obtěžovat druhé nočním hlukem, krást, zvracet na
chodník a nechat ratolesti, aby patlaly bahno po cizích lidech, ale jakmile
dojde na jejich čtyřnohého mazlíčka, tak je veškerá soudnost
v čudu.

Na co jsem si totiž nezvykla, je sebestřednost některých páníčků. Jak
je možné, že pokud v metru dovádí děti, tak je snad v devadesáti
procentech rodiče okřiknou? Sedni! Nech paní na pokoji. Buď zticha.
A podobně. Pravidla musí být. Často v případech, kdy mi to přijde až
zbytečné. Když ale slušně požádáte paní odvedle, zda by si nezavolala
psa, tak se dozvíte, že „máte kydy“, „abyste se nepotento“ a ať
jdete „vítekam“. Bůh je mrtev, všechno povoleno.

Takže chci poděkovat všem slušným majitelům, kterých je naštěstí
stále víc a díky kterým jsem se z dětské fóbie posunula „jen“
k vyděšenému couvání, které se daří postupně překonávat. Jinak bych
už balila kufry.

Až během roku v Litvě jsem totiž zjistila, že ne všude je obvyklé
mít – kromě / místo dětí / partnera (nehodící se ve všech případech
škrtněte) – psa. V zemi deště a placatých kopců jsem jich za celý rok
potkala asi pět a většinou se jednalo o hodně bizarní módní doplněk.
Když jsem se jednou místních ptala, zda je u nich také tak populární
žít se čtyřnohým přítelem, tak jsem si přišla, jako by právě někdo
zjišťoval, zda Češi běžně doma chovají zebru.

A jaké máte zkušenosti vy? Měli jste strach, ze kterého jste
„vyrostli“? Myslíte si, že se chováme jinak ke zvířatům než k lidem?
A v čem to má prapůvod? Těším se na vaše příspěvky.

Mohlo by tě zajímat: