Zlepšit se v rétorice je běh na dlouhou trať, proto jsme na sebe hodní

20. 3. 2013 | | Kariéra

„Naše mise je poskytovat ‚mutually supportive environment‘. A to jde
jedině tak, že jsme na sebe hodní,“ říká v rozhovoru pro Studentský
list zakladatel VŠE Toastmasters a student programu CEMS Štěpán Mejzlík.
Prozradil také, co vzniku nového spolku předcházelo, kde se v řečnickém
klubu naučíte leadershipu a mluvil i o plánech Toastmasterů do
budoucna.

Co jsou Toastmasters?

Je to americký koncept, který vychovává sebevědomé řečníky. Byl
založen v roce 1924 v YMCA v kalifornském městě Santa Ana jako program
pro zlepšení sebeprezentace mladých. Postupem času se z něj stalo
celosvětové mezinárodní hnutí, ale do dneška je v tom ten kalifornský,
ten americký styl cítit.

Jak ses k nim dostal ty?

Minulý rok jsem byl na pracovní stáži v Austrálii, v Sydney. Shodou
okolností jsem se tam dostal na konferenci TEDx, kde mi jeden člověk
o Toastmasters řekl. Když mi pak vysvětloval, jak fungují, říkal jsem si,
že z něčeho takového by u nás na VŠE mělo hodně lidí radost a rádi
by se do toho zapojili.

Existují v Praze jiné kluby Toastmasters? Máš s nimi nějaké
zkušenosti?

Jasně. Když jsem se vrátil z Austrálie, hned jsem šel do klubu, který
se jmenuje Prague Business Toastmasters. To je jeden z pražských klubů;
zaměřují se spíš na byznysovou stránku, než jenom na povídání si
o životě. Bylo tam i pár studentů, člověk se tam cítil příjemně.
Expanze na VŠE byla přirozená – právě přes ně. Od začátku jsem to
chtěl nejen zkusit, ale také se dozvědět jak takový klub funguje, abych
Toastmasters mohl přivést na VŠE.

Jste na VŠE jako samostatná organizace? Podporuje vás nějak
škola, nebo třeba CEMS, který studuješ?

To ne, CEMS s tím nemá vůbec nic společného kromě toho, že jsem na
schůzce byl já a pár mých spolužáků. Není to ale tak, že by nás CEMS
nějak zaštiťoval. Jsme normální studentský spolek, občanské sdružení,
na založení a provoz klubu jsme dostali příspěvek z grantu
rektora školy.

Na včerejší schůzce jsem se byl podívat a zaujalo mě dvě
věci. První je, jak přesně nalajnovaný program a propracovaná pravidla
máte. Chcete se tak odlišit například od Debatního klubu?

Řekl bych, že se odlišujeme hlavně tím, že jsme celosvětová
organizace, která má sto let know-how, které se nějakým způsobem pilovalo.
Dneska je dovedené do takové podoby, že ty jako nový člen Toastmasterů
dostaneš manuál, který tě provází lekcemi. První tři jsou „mluv si
o čem chceš“ a potom se každá zaměřuje na něco jiného – třeba
abys nemluvil monotónně, gesta, pomůcky. A pokud to všechno projdeš, bude
z tebe všestranný řečník.

Oproti Debatnímu klubu se více zaměřujeme na formu a podání publiku.
U nich jde spíše o to, jak je postavený argument.

Toastmasters zároveň asi nejsou konfrontace.

Určitě ne, rozhodně si dokážu velmi živě představit, že někdo bude
chodit zároveň na Toastmasters a na Debatní klub a obojí mu něco dá.

A to je ta druhá věc. Toastmasters navenek působí úplně
„sluníčkově“. Všechno je v pořádku, vše se dá zlepšit, nic není
problém.

Jasně, to je férový point. Ono to nějak vypadá z pohledu člověka,
který se jen dívá, co se děje. Ale v momentě, kdy dostaneš roli a jdeš
dopředu, máš tam za sedm minut říct něco, co má hlavu a patu a nemáš za
sebou projektor, aby ti napověděl, co vlastně říkáš, najednou z toho
máš úplně jiný zážitek. A myslím si, že ta zpětná vazba je sice
pěkná, ale hlavní je, jak sám sebe vnímáš a jak se z toho sám učíš.
Pokud to děláš třeba rok pravidelně, dostaneš se úplně jinam.

Takže kladete důraz na postupné zlepšování, na udržení
členů? A proto se je tak trochu snažíte nenaštvat?

Mise Toastmasters je poskytovat „mutually supportive environment“. A to
jde jen tak, že jsme na sebe hodní. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať,
člověk se nezlepší za týden, spíš za půl roku, za rok. A pokud
členové vydrží, ten jejich postup je krásně vidět.

Jak často se budete dál scházet?

Původně jsme plánovali jednou za čtrnáct dní. Na kick-off meetingu ale
bylo asi osmdesát lidí a museli jsme se přesunout do větší místnosti.
Včera jich přišlo také dost a vypadali, že chtějí chodit pravidelně.
Vzhledem k tomu zájmu, který nás příjemně překvapil, to vypadá, že se
budeme scházet každý týden.

I nadále jen v angličtině? V Praze jsou
i české kluby.

Uvažujeme, že to budeme střídat. Jednou anglicky, podruhé česky.

V misi Toastmasters je nejen rétorika, snažíte se i o rozvoj
vůdcovských dovedností, leadershipu. Kde tam jsou?

V podpůrných rolích, které nejsou třeba až tak vidět během meetingu,
ale vytváří nějaké pozadí. Každý člen Toastmasters by měl mít
například svého mentora, který by měl být na všech jeho vystoupeních,
radit mu a pomáhat. A to je rozhodně leadership role. Svého mentora může
mít i celý klub, u nás to je Ondra Staněk. Včera tam byl dost
důležitý, protože když jsme nevěděli, co máme dělat, on
to věděl.

Jsou to také takové operativní role. Musíš mít někoho, kdo komunikuje
s účastníky, někoho, kdo komunikuje navenek, někoho, kdo celý ten
klub vede.

To je normální organizační struktura, kterou máme třeba
i u nás ve Studentském listu.

Řekl bych, že kdybychom se podívali na jakýkoli spolek na VŠE, ty
leadership role tam najdeme úplně stejně. Toastmasters tomu jen dali jméno a
takový ten americký obláček kolem.

Takže zase ta Amerika.

Je to tak. Ale řekl bych, že to není vyloženě špatně. Nakonec všichni
skončíme někde v byznyse a až tě pozvou na nějakou konferenci, kde bude
sál s tisícovkou lidí. A kdyby šlo jen o tříminutovou zdravici, mnozí
by s tím mohli mít velký problém. Ale budeš-li mít za sebou trénink,
budeš mnohem sebevědomější.

A nemusíš tam předvádět všechny ty šílenosti, máchat rukama nad
hlavou a tak dále. Už jen ty zkušenosti ti hrozně pomohou.

Foto: archiv VŠE Toastmasters

Čtěte také:

Mohlo by tě zajímat: