Hra o Enronu připomíná kabaret, do něhož vtrhlo stádo dinosaurů

14. 3. 2012 | | Nezařazené

Účetní machinace a vylepšené rozvahy, do kterých podnik zapisoval
očekávané zisky jako současné. Neboli mark-to-market. Pád amerického
domečku z karet. O tom všem pojednává hra Enron, kterou od února uvádí
Národní divadlo.

Dojmy z inscenace? Smíšené. Divák, který se o finance zajímá do
hloubky, by se měl připravit na notnou dávku zjednodušení. Otázkou
zůstává, zda podobná schematizace pomáhá k podtržení toho klíčového
a vykreslení absurdity celého příběhu, nebo vede k černobílému
škatulkování, díky němuž bude veřejnost opět o trochu více mimo mísu.
Zatímco v první polovině se tvůrcům dařilo balancovat kdesi uprostřed,
závěrečné monology definitivně sklouzly ke druhému.

Vidíme tak zástup podvedených a okradených, který připomíná frontu na
polévku z Velké hospodářské krize. Jistě. Znevažovat konec gigantu,
u něhož se čekalo, že ovládne trh a jehož pád znamenal největší
bankrot ve své době (než jej o půl roku později překonal Worldcom), se
nesluší. Společnost, která prodávala a dodávala elektřinu a poskytovala
všemožné finanční služby, zaměstnávala přes třicet tisíc lidí.
Poté, co akcie meziročně klesly na devadesátinu původní ceny, věřitelé
ztratili 11 miliard dolarů a mnozí přišli o celé úspory.

Přesto jsem nabyla dojmu, že rozhřešení nebo katastrofa, máte-li
v oblibě antické drama, se změnilo v příliš rozvleklou obžalobu
zlotřilých kapitalistů, zastánců deregulace a pravděpodobně jakékoliv
svobody.

Ztráty schramstli raptoři

Samotné vysvětlení, jak Enron přeceňoval své zisky a schovával
ztráty, se jakž takž povedlo – vezmeme-li v úvahu, že tvůrci museli to
nejdůležitější vtěsnat do několika dialogů a srozumitelného jazyka.
Přeci jen se nejedná o přednášku o akciových trzích, ale prkna, kam
proudí i široká veřejnost.

Nechybí tedy rozhovor šéfa Jeffreyho Skillinga s finančním ředitelem
Andrew Fastowem, ve kterém řeší, jak udržet akcie v růstu a zachovat
důvěru investorů. Tu by totiž podlomila i sebemenší zmínka o možné
nejistotě. Jak ale, když Enron ještě žádných skutečných zisků
nedosáhl a červená čísla mají stále vyšší hodnotu?

Divák tak může pozorovat, jak vznikly první jednotky speciálního
užití (SPV), kterých měl Enron před svým koncem přes osm set. Do těchto
firmiček, které z 97 procent sám vlastnil, pak schovával rozsáhlé dluhy.
Ty tak následně zmizely z výsledovek Enronu.

Každopádně mám podezření, že si při psaní těchto scén tvůrci
šlehli něco silného. Běhající dinosauři (symbolizující čtyři SPV,
které kreativci z Enronu skutečně nazvali Raptor) žeroucí výkazy
o ztrátách (a málem také samotného Skillinga) se totiž pohybují na
hranici šílenosti.

Morální chaos se povedl

Co se autorům vydařilo, je vykreslení zvrácené firemní kultury Enronu.
Dokonce bývalí manažeři firmy totiž několikrát připustili, že to nebyly
pouze účetní machinace, co přivedlo skupinu ke krachu. Ale také nátlak na
výkon, prodej kontraktů.

„Celý svět si myslí, že k bankrotu došlo kvůli účetním podvodům,
ty však nebyly příčinou, pouze symptomem,“ uvedl jeden z nich. Takzvané
principy RICE (respekt, integrita, komunikace a excelence) tak zůstaly jen
položkami na stránkách firemního etického kodexu.

Na prknech Stavovského divadla je celý tento morální chaos vykreslený
jako posedlost, jeden velký večírek, na jehož vrcholu ční rostoucí
indexy, svíjející se prostitutky, poletující dolary a zběsilá muzika se
stále hlasitějším refrénem. Enron. Enron!

Rozvaha nebo platební bilance?

Právě vokální zpěv, taneční vystoupení, která připomínají spíše
záběry z kabaretu, všudypřítomné pozlátko, nalíčené dámy, upocení
kravaťáci a cinkající sklo jsou v zásadě vydařenou metaforou bubliny,
jíž Enron bezesporu byl.

V opačném případě by jej časopis Fortune nenazýval největším
novátorem Ameriky a manažeři z celého světa by si rozmysleli, zda Enron
skutečně patří do desítky nejpopulárněj­ších firem.

Divadelní hře nelze upřít, že vycházela z faktů a že se je pokusila
zprostředkovat co možná největšímu publiku. I neekonom tak získá
ponětí, že mark-to-market znamenalo přecenění výsledku, které americká
Komise pro cenné papíry a burzy oficiálně posvětila a které Enronu
umožnilo vykazovat i zisky z dosud nevypořádaných derivátů. A také.
Nesmíme zapomenout na brilantní scénu, ve které analytici s křišťálovou
koulí v ruce udělují společnosti ty nejlepší ratingy.

Co divák, který se tématem zabývá, překousne hůře je již zmíněný
závěr ve stylu „A stejné podvody se dějí dodnes a všichni jsme
bezzubí“. Nepotěší ani občasné chyby v překladu. Nebo se chodíte,
pokud vás zajímá účetnictví firmy, dívat do její platební bilance?

Mohlo by tě zajímat: