Topolánek zdvojnásobil návštěvnost kurzu Ekonomie veřejného sektoru
NezařazenéByli jste po přečtení článku v minulém čísle Studentského listu
o novém přednášejícím Mirku Topolánkovi spíše skeptičtí, nebo jste
expremiérovi fandili? Zašli jsme na jeho přednášku a přinášíme několik
vlastních postřehů i zkušenosti pravidelných posluchačů.
Datum a čas: Středa 13. října, 12:45. Místo: Posluchárna A v Nové
budově VŠE na Žižkově. Stav: narváno k prasknutí, studenti sedí i na
parapetech oken a na schodech. Rozhodně se nejedná jen o třeťáky
Národohospodářské fakulty (NF), kteří tu mají být. Důvod: Začíná
třetí přednáška Mirka Topolánka z předmětu Ekonomie veřejného
sektoru, tentokrát v tandemu s panem Skopečkem. Tématem přednášky je
byrokracie, což je vedle novinářů nejhorší nepřítel typického
pravicového politika, takže se celý sál (v němž pravděpodobně sedí
nejeden budoucí úředník) těší na slušný příval jízlivých poznámek
a historek.
Po Skopečkově krátkém úvodu se ke slovu dostává Topolánek,
rozehřívá se protibyrokratickým citátem na úvod, a i když se hodně
často a nápadně opírá o poznámky na papíře, přednáška působí
připraveně, je bohatá na informace a přednášející pochopitelně nemá
problém se zaujetím publika. Teorii, že každý průměrný člověk se
zvláště ve státních službách jednou vyšplhá na tak vysokou pozici, kde
už na svou práci a podřízené nestačí, komentuje historkou: „Když jsem
rozjížděl v devadesátých letech svou firmu, snažil jsem se, aby moji
podřízení byli chytřejší než já, a k tomu samému jsem motivoval i je
při výběru jejich podřízených. Takže to dopadlo tak, že jsem nakonec byl
největší pitomec v celé firmě.“ A sál burácí smíchy. Mírně
trapná situace nastává ve chvíli, kdy se slova ujme Jan Skopeček. Mluví
stejně poutavě, dokonce snad o něco pomaleji a přehledněji, ale není to
Topolánek, takže v sálu začne šumět nejen větrání, studenti se baví
mezi sebou, pozornost opadá. Až do chvíle, kdy přijde na řadu opět
expremiér. Celých sto minut tohle kouzlo funguje naprosto spolehlivě, úplně
jako pavlovův reflex. Topolánek rovná se ticho, Skopeček rovná
se šum.
Kromě výkladu, vtípků a historek Topolánek poměrně sebekriticky
hodnotí svůj boj s byrokraty v letech 2006 až 2009, uznává, že tuhost
úřednického odporu ho překvapila, ale zmiňuje i svůj úspěch v podobě
zjednodušení živnostenského zákona. Zastává se také často
zatracovaných politických ministrů jako účinnějšího nástroje v boji
proti byrokracii než jsou ministři-odborníci. Ke konci (v rozporu se svým
tvrzením na začátku, že přednáška bude pozitivní a chce se vyhnout
normativnosti) navrhuje osm bodů, které by byrokracii omezily. Zároveň by
okamžitě každý z nich znamenal generální stávku, jak dodává. Trošku
se přetahuje, přednáška končí po sto minutách a je čas na
hodnocení.
„Ekonomie veřejného sektoru je téma, které je dost nezáživné, pokud
ho neoživíte nějakými příklady, proto jsme s Jirkou Schwarzem zvolili
interaktivnější formu výuky. S trémou problém nemám, nejsem nepopsaný
list. Za posledních dvacet let jsem přednášel před nejrůznějšími
auditorii, a to nejen v Česku. Mým problémem je však nedostatek času na
přípravu a sladění s kolegy, takže nejsem schopen předjímat, jestli budu
v budoucnu přednášet na plný úvazek, i když mě kantořina baví,“
shrnuje pro Studentský list své dosavadní působení a rychle odchází
směrem k východu Italská. I studenti jsou zatím velmi spokojeni,
z nudného předmětu se podle nich stala téměř zábava. Někteří by ale
uvítali, kdyby Topolánek mluvil trochu pomaleji. „Myslím si, že nebýt
Topolánka, seděla by tu tak polovina lidí,“ uzavírá hodnocení Lukáš ze
třetího ročníku.
Rád bych vám doporučil, ať na některou z příštích přednášek
zajdete a uděláte si vlastní názor, ale nechci riskovat pomstu některých
zapsaných studentů, kteří kvůli nám „čumilům“ skončili na okenním
parapetu.
Nahrávání ...
