Hlavně, aby člověk aspoň občas pocítil záchvěv štěstí

26. 7. 2006 | Lenka Marianová | Kariéra, Rozhovory

S moderátorem Vladimírem Krocem jsme se setkaly v baru Ztráty a nálezy hned naproti Českému rozhlasu. Už zdálky se na nás usmíval a my jsme mu aspoň pro jednou daly zakusit, jak se cítí jeho „oběti“ v pořadu „Dva na jednoho“, který moderuje na Radiožurnálu. V našem případě jsme byly dvě na jednoho.

S moderátorem Vladimírem Krocem jsme se setkaly v baru Ztráty a nálezy hned naproti Českému rozhlasu. Už zdálky se na nás usmíval a my jsme mu aspoň pro jednou daly zakusit, jak se cítí jeho „oběti“ v pořadu „Dva na jednoho“, který moderuje na Radiožurnálu. V našem případě jsme byly dvě na jednoho.

Dostat se na FAMU bylo těžké, tak jsem zkusil VŠE

Jak se momentálně cítíte jako osoba na druhé straně, tedy osoba zpovídaná?

To se teprve ukáže, vždyť jsme na začátku. Podle mě je ale jednodušší se ptát než odpovídat. Za předpokladu, že se tazatel dobře připraví.

Proč jste si vybral ke studiu zrovna VŠE, když Vaším snem prý bylo moderování?

To jsem v té době ještě nevěděl. Ten sen přišel později. Pro mě to byla spíše – promiňte – nouzová volba. Toužil jsem studovat FAMU, ale bylo těžké se tam dostat, což se ostatně asi nezměnilo. Žil jsem jenom s maminkou a ta si samozřejmě přála, abych šel na vysokou školu a abych se nikde „nepotloukal“. Bylo to tehdy ekonomicky úplně jiné, z finančních důvodů bylo výhodnější jít studovat. Připadalo mi, že ekonomka by mohla být v pohodě a překvapivě jsem se dostal na zahraniční obchod. Nikdy jsem si ale myslím nepřipustil myšlenku, že bych se něčím takovým uměl živit.

Hlásil jste se tehdy ještě na nějaké jiné školy?

Ne. Upřímně řečeno už si ani nepamatuju, jestli to tehdy vůbec bylo možné. Riskl jsem VŠE a vyšlo to. Byly to čtyři roky krásného života.

Co Vás na VŠE bavilo a naopak, co Vás vůbec nebavilo či Vám dokonce vadilo?

Trápily mě takové ty věci jako matika a statistika, to byl pro mě boj. Učili jsme se spoustu blbostí, jako byl třeba marxismus – leninismus, ale to se naštěstí zase dalo okecat. Dělali jsme si z toho legraci a kupodivu to šlo samo, vlastně se to člověk ani nemusel učit. Až později jsme studovali ty „falešné“ kapitalistické ekonomické teorie. Vysvětlovali nám jak je to špatně, a teprve v té chvíli to začalo být zajímavé. Něco jsem si z té školy snad odnesl. Nejspíš asi schopnost zacházet s informacemi. Ani s jazyky jsem to neměl jednoduché, nejsem na ně zrovna disponovaný. Povinná byla ruština, maturoval jsem z němčiny, a teprve na vysoké začal s angličtinou, tu jsem pak doháněl v Sydney a nedohnal dodnes.

Myslíte si, že ekonomie je důležitá pro novinářskou praxi?

Skoro rouhavě bych řekl, že je pro novináře lepší jiné vzdělání než samotná žurnalistika. Většinu potřebných věcí si stejně osvojíte v praxi. Vy už dneska samozřejmě nemáte problém si udělat ty školy dvě nebo tři, určitě je pak ideální kombinace žurnalistika – ekonomie nebo třeba politologie… Ale abych se nechvástal, kolegové si ze mě dělají legraci, třeba šéfredaktor Jan Pokorný rád s patřičným posměškem zdůrazňuje, že jsem inženýr ekonomie. Pravděpodobně nebudím dojem, že bych mohl dosáhnout takového vzdělání. Nebo je to tím, že on je „jenom“ vystudovaný novinář… a tak závidí (smích).

Jak na tom jsou s ekonomií čeští novináři?

To vůbec neumím posoudit. Ale ekonomicky… asi jak kdo.

Vzpomenete si třeba na téma vaší diplomky?

Jasně! „Vývoz jízdních kol do nesocialistických zemí“. Dnes už to zní dost kuriózně. Na praxi jsem byl v Motokovu a vedoucí mé diplomové práce byla Judita Štouračová, později velvyslankyně v Bělehradě. Je to noblesní dáma a rád na ni vzpomínám. Velkoryse mi tolerovala, že jsem diplomku pojal spíš jako literární práci. Měl jsem to překvapivě rychle napsané. Ze začátku jsem se popravdě na vysoké škole trápil, první tři semestry pro mě byly peklo. Ale pak ty další dva ročníky už šly skoro samy. V posledním roce jsem měl většinu zkoušek v předtermínech a za jedna, odevzdanou diplomku, všechno šlo hladce. Přestože jsem to nebral úplně seriozně.

Bezstarostný život na Jarově

Také jsem se dočetla, že jste bydlel na Jarově. Jak se vám tam bydlelo?

S Jarovem mám spojeny asi nejkrásnější vzpomínky. Seznámil jsem se tam se svou současnou manželkou. Určitě si užívejte života na kolejích, je to jedna z nejhezčích etap života, nádherně bezstarostná! Vám to teď možná tak nepřipadá. Také jsem někdy v polovině osmdesátých let založil kolejní vysílání, které teď už asi nefunguje.

Ano, na to jsem se vás právě chtěla zeptat. Kde jste ho přesně měli?

Býval to blok F, mám pocit, že snad ve čtvrtém patře. Byli jsme dobře technicky vybaveni, nakonec nám na to svazáci dali nějaké peníze, zpočátku se ale dost ošívali. Nejprve nemělo vedení školy pražádné pochopení. Jen si to představte – dát študákům do rukou takovou zbraň jako je live rozhlasové vysílání! Kvestor nám zkoušel vnucovat takové nesmysly, jako že budeme natáčet relace, a pak jim je budeme dávat ke schválení. Nakonec se stal zázrak a začali jsme vysílat živě. Asi je zbytečné říkat, jak nás to chytlo! Jenže jsem byl naivní, což mi došlo, až když jsem se dostal k seznamům konfidentů StB. Našel jsem tam jména dvou blízkých spolupracovníků. O jejich zvláštním koníčku donašečství jsem tenkrát neměl potuchy. Možná oni se zasloužili o to, že jsme měli zdánlivě volné ruce.

O čem jste tak vysílali?

Hlavně jsme se bavili a mám dojem, že posluchači s námi. Dost jsme se při tom vyblbli. Jednou jsem řekl do mikrofonu, ať ti, kteří nás zrovna poslouchají, zablikají světly a představte si, že v protějším bloku se rozblikaly snad čtyři pětiny pokojů! To vám byl krásný pohled. Ale bylo to i dobou, neměli jsme zdaleka tolik možností vyžití jako současní studenti.

Byli jsme hraví. Vyzvali jsme posluchače, aby přinesli do studia pokud možno nejzvláštnější hudební nástroj. Už si přesně nevybavuji detaily, ale vím, že jsem žasl, co se v pár minutách na kolejích sesbíralo.

Tehdy se ještě hrálo z vinylových desek, to už si připadám jako přestárlý pamětník, i když mě to tak dávno nepřijde. Byla to pro nás především zábava a moc nás nenapadaly myšlenky na nějakou revoltu. Teprve v roce 89, to už jsem byl ze školy pryč, se se mnou naši nástupci radili, jak „do toho jít“. Přivedl jsem na Jarov Zdeňka Svěráka, který je vyzval, aby „šli do akce“. Nedávno jsem zjistil, že si mě dodnes pamatuje pod indiánským jménem „Ten, který mě v listopadu 1989 přivedl mezi studenty Vysoké školy ekonomické na Jarov“. Jak to zkracuje, na to jsem se raději neptal.

Takže to byl rozhlas jen pro koleje? Jak to vlastně fungovalo?

Ano, bylo to vysílání po drátě. Na pokoji byly takové tlampače, to už tam asi nemáte, a z toho to hrálo. Myslím, že to mělo asi tak 3000 potencionálních posluchačů. Což v té době bylo poměrně hodně lidí.

Kdy vysílání skončilo?

Přesně nevím. Snad v polovině devadesátých let.

A kolik se vás na tom podílelo?

Řádově asi dvacet lidí.

Také jsme se dočetly, že jste na Jarově natočil film Naháč, v hlavní roli s tehdy ještě neznámým Jiřím Macháčkem.

Vůbec jsem netušil, že se tak proslaví. Tehdy existovalo folk-punkové duo Troska, bratři Tlačbabové, a s nimi jako host vystupoval jakýsi ambiciózní student práv Jirka Macháček. Pořád mě pronásledovala myšlenka, že bychom měli natočit hraný film. Pokusili jsme se o grotesku s jednoduchou zápletkou – kluk jde ze sprchy jen s ručníkem kolem beder, splete si dveře, nechtěně vleze do pokoje k holkám, ty ho s křikem vyhodí z pokoje, zabouchnou dveře tak šikovně, že mu tam uvízne cíp ručníku, proto na ně buší. Ony si samozřejmě myslí, že je to nějaký úchyl, takže mu neotevřou. Nám tehdy přišlo zábavné, jak se odtamtud zkouší nahý dostat. Jenže ten film nikdy nebyl dokončen.

Až teď, skoro po dvaceti letech, jsme natočili pětadvacetiminutové video, takovou hříčku jen pro kamarády z Radiožurnálu. Hlavní roli má Honza Pokorný, objeví se tam spousta kolegů, ale také Jiří Macháček, opět v roli úchyla, mimochodem druhého ztvárnil sexuolog profesor Petr Weiss. Pikantní je, že hraje v příhodě, kterou mi z vlastní zkušenosti vyprávěla jeho manželka. Jsou to totiž posbírané historky ze života. A na DVD je také „film o filmu“, právě tam jsou ukázky z  vybledlé „superosmičky“, kde se objevil mladý adept herectví, později JUDr. Jiří Mig21 Macháček. Nutno poznamenat, že ten současný „ochotnický“ filmeček „Něco je špatně“ s podtitulem „Nuda v kině“, byť je opatřen dokonce i originální hudbou Roberta Jíši, neměl jiné ambice než pobavit přátele. A to se podařilo nadvakrát: při natáčení, a pak při premiéře a následné derniéře, která byla hned po týdnu.

Rádio je mi blíž než televize

A jak jste se dostal k médiím? Jak jste začínal?

Právě díky kolejnímu rádiu jsem zjistil, že by mě bavila práce v rozhlase. Zkušení mě ovšem od toho úmyslu zrazovali, věděli, že práce v médiích za bolševika vyžadovala „kompromisy“. Měl jsem ale kliku, do Československého rozhlasu jsem nastoupil v říjnu 1989, než jsem se rozkoukal, byla revoluce a začalo vysílání Občanského fóra. Prošel jsem si ovšem profesi od píky a vyzkoušel jsem si spoustu různé práce.

A jak jste se pak dostal do televize?

Náhodou. Končil jsem v hudebním vydavatelství, kde jsem nějaký čas řídil oddělení reklamy a přišla nabídka z České televize. Necelý rok jsem moderoval ranní vysílání, tehdy se to jmenovalo Studio 6, pak jsem ale odjel na rok do Austrálie.

Kde se vám lépe moderuje, v televizi nebo v rádiu?

V TV3 jsem měl talkshow Portréty, respektive Celebrity, což mě ohromě bavilo, ale člověk musí neustále hlídat záběry kamery, jak se má tvářit, kam hledět a tak dále. V rádiu je to v tomto směru jednodušší. Je jedno, jak se šklebíte (i když i úsměv je slyšet!) či jestli máte nepořádně ohrnutý límeček od košile. A navíc, člověk v televizi má trošku vypadat a mně koncesionáři do ČT psali: „ty střapatej loupežníku!” Rádio je mi blíž, skoro bych řekl, že to je srdeční záležitost. Možná i proto si už léčím hypertenzi.

Dokážete lidi odhadnout na první pohled?

Vůbec.

S kým raději děláte rozhovory? S celebritami, politiky či s téměř neznámými, ale zajímavými lidmi?

To je skvělá otázka, protože člověka samozřejmě ze začátku hřeje, že se může potkávat s takříkajíc celebritami. Politici mě nikdy nijak zvlášť nebrali. Nejvíce mě baví, když narazím na někoho, kdo třeba vůbec není známý, ale o to je zajímavější, něco umí, hodně toho ví a má co říct. To je fantastické. V noci, mezi 23 a 24 hodinou dělávám pořad „Nad věcí“ a tam je prostor zvát si podobné typy lidí. Shrnuto, nejlépe se mi vykládá s těmi, kteří neplní stránky bulvárního tisku.

Do cizí země už bych se dnes přestěhoval leda z donucení

Taky jste se zmínil o Austrálii. Co vám dal roční pobyt v Austrálii?

Všechno. V té době tu měla moje práce už snad nějaký ohlas. Ale v Austrálii jsem si uvědomil, co to je ta „sláva“. Tady jsem se mihnul v televizi a pár týdnů na to jsem u protinožců umýval toalety a byl jsem rád, že jsem tu práci našel. Došlo mi, že smysl má každá činnost. Je směšné ohrnovat nos nad uklízečkou, protože když ona nepřijde tři dny do práce, nastane v kanceláři nejspíš kolaps. I díky tomu jsem si přeskládal žebříček hodnot. Devět měsíců jsme studovali v Sydney, a pak si čtvrt roku užívali téměř absolutní svobody na toulkách po tom úžasném kontinentu. Přestože jsem byl v Austrálii už třikrát, mám nutkání vydat se tam znovu.

Co přesně vás tam tak nadchlo?

To je popsané v mých dvou knížkách (Jižním křížem krážem, Orion hlavou dolů). Hlavně lidé, jsou víc v pohodě než my v Evropě. Jeden kamarád mi řekl: „Jestli si chceš vydělat prachy, jeď do Ameriky. Chceš-li užívat života, zůstaň v Austrálii.” Myslím, že je to dost výstižné. Navíc je to kontinent, kde můžete najít úplně všechno: tropy, hory, prales, moře a něco navíc – jejich nádherný outback.

Jaká země Vás ještě láká?

Na to je strašně těžké odpovědět. Bude mi čtyřicet a připadá mi, že už bych konečně mohl dostat rozum. Stále na to ovšem marně čekám. Spíš dětinštím: když jsem byl malinký, pobývali jsme s rodinou skoro dva roky v Indii, můj táta tam pracoval od Škodovky. Bylo mi osm měsíců, když jsme do Ranchi přiletěli, takže vše znám jen z vyprávění, diapozitivů a filmů. Rád bych se do těch míst podíval. Je ovšem dost dobře možné, že za čtrnáct dní vám budu zaníceně vyprávět o Peru či jiné zemi.

A umíte si představit, že byste se přestěhoval do cizí země?

Teď už ne. Diskutovali jsme o tom v Austrálii, kdy se ta myšlenka nabízela po našem ročním pobytu. A já jsem tehdy byl ten, kdo říkal ne. Chtěl jsem se vrátit domů, protože tady mám kamarády. Důvodem byla taky čeština, kterou se živím. Možná jsem neměl úplně pravdu, ale nakonec jsme zvolili tuto cestu a teď už nemá cenu nad tím uvažovat. Ve čtyřiceti je už pozdě začínat někde znova. Leda z donucení. Kdyby to v červnu špatně dopadlo.

A tím jste mi nahrál na otázku. Co říkáte naší politické scéně?

To je těžké. Měl bych být nestranný a rozhodně se nechci přidávat k těm, kteří jen žehrají. Nadšením však zrovna nevýskám. Věřím, že se moje osobní postoje do vysílání nijak nepromítají, i když nám zaujatost neustále někdo předhazuje. Komické je, že tu nás obviňují z nadržování pravici, ondy z protežování levice. Podepsal jsem petici za zrušení komunistů. Nepřišlo mi to nijak problematické. Pak se mě zeptal šéfredaktor: Tys to podepsal? Přitakal jsem a víc jsme se o tom nebavili.

Co vás k tomu podpisu vedlo?

Tátu po osmašedesátem vyhodili z práce. Jestli mě něco trápí, je to fatálně krátká kolektivní paměť. Vzpomínám si, že na koleji visel plakát Bodamského jezera, zasněně jsme na něj hleděli a říkali si: tak tam se nikdy nepodíváme. Jestli jenom toto někomu nedochází…?! Jak je úžasné, že svým dětem už nedokážu úplně vysvětlit, že jsme tam nesměli jet. A proč, tati? Ony to zkrátka nechápou. Osmiletá Eliška nemohla porozumět tomu, když jsme se spolu dívali na film Pelíšky, proč sem přijely ruské tanky. To je přece skvělé! A jestli je to někomu málo a argumentuje tím, že stejně nemůže nikam vyjet, protože nemá peníze, necítím potřebu s ním o tom diskutovat, zřejmě žijeme každý v jiném světě. Nedělám si sice přehnané iluze o současné demokracii, ale je to určitě lepší systém, než tady byl kdysi.

A máte nějakou stranu, která je Vám nejsympatičtější?

To nemám, takže budu volit asi z nouze. Spíš tedy proti něčemu než pro něco. Určitě neuznávám názor „nepůjdu k volbám, nemám koho volit“. Protože ty nebezpečné strany mají nejposlušnější voliče, kteří půjdou volit vždycky. A pak to vypadá, že tady máme tak vysoké procento lidí, kteří by volili extrémy. Jsem přesvědčen, že to tak ve skutečnosti není.

Rád bych dokončil knížku o necestovatelském životě Miroslava Zikmunda

Kolik času strávíte prací?

Moc. Teď řeším, že budu muset ubrat, protože už je toho příliš. Sice se prací bavím, ale je třeba to pohlídat, aby člověk nepřišel o to potěšení.

A co děláte ve svém volném čase?

Přestěhoval jsem se s rodinou na venkov, takže ve volném čase – jestli něco takového existuje – se starám o zahradu, tedy lépe řečeno se to učím, jelikož jsem to nikdy předtím nedělal. Jinak před chvílí jsem se vrátil ze squashe, rád jezdím na kole, fotím. Je toho strašně moc, až má člověk výčitky, že se ničemu nevěnuje poctivě.

Ještě jsem se dočetla, že máte rád potápění a parašutismus.

No vidíte, na to jsem úplně zapomněl. Jsem spíš rekreační potápěč, a navíc nevím, jestli se mi podaří zhubnout zpátky do vlastního neoprenu. Mám základní oprávnění do osmnácti metrů. Nevadí mi tedy ani hloubky, ani výšky. Žena tomu říká „adrenalinové výplachy“.

Máte nějaké speciální plány do budoucna?

Speciální plány? Mám nasbíraný materiál na knížku s cestovatelem Miroslavem Zikmundem, mimochodem, teď to bude neuvěřitelných padesát devět let, kdy poprvé vyjeli s Hanzelkou do Afriky. Je mu 87 let a stále je hodně aktivní. Měl jsem to štěstí, že přistoupil na to, že spolu napíšeme knihu o jeho necestovatelském životě, který byl stejně bohatý jako ten cestovatelský. Bohužel, času je strašidelně málo a já pořád cítím dluh vůči Miroslavu Zikmundovi. Takže hlásím předsevzetí: co nejdřív dostat text do podoby, ve které se nebudu muset stydět jej předložit Panu spisovateli.

Kdybyste si teď mohl něco přát, co by to bylo?

To jsou ty záludné otázky nakonec. Tak jo: štěstí! Myslím, že když si člověk umí připustit pocit štěstí, nic moc mu neschází. Těžko je štěstí bez zdraví, bez rodinného souladu a bez spokojenosti v práci. A čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že jedno bez druhého jde špatně. Hlavně, aby člověk aspoň občas pocítil záchvěv štěstí!

Mohlo by tě zajímat:

• Z Love Islandu na vrchol: Influencer monitor ukázal nový trend
• Verča ze Survivora: Nebyla jsem spokojená s tím, jak mě v televizi vykreslili.
• Do sesterstva vezmeme i chlapce, ale poslední slovo má vždy žena. Je to příprava na klasický život, říká Ilona Syrová, předsedkyně Alfa Fí